11 C 271/2022-30 — Okresní soud v Šumperku

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 000 Kč od [datum] do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 00 Kč a smluvní pokuty 5 940 Kč. Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že se žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o zápůjčce, na základě které zaslala žalovanému částku 15 000 Kč na jeho účet a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč, kdy poplatek a jistina byly splatné ve třech měsíčních splátkách, poslední splátka byla splatná dne [datum], ale žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně tak požaduje jistinu, poplatek, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč za písemné výzvy odeslané dne [datum], [datum], [datum], [datum] a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 15 000 Kč od [datum] do 18. 7. 222 v celkové výši 5 940 Kč. Žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, ale bezvýsledně. 2. Žalovaný nerozporoval uzavření smlouvy se žalobkyní, ale dle jeho názoru byla smlouva v rozporu s dobrými mravy, neboť poplatek ve výši 9 000 Kč odpovídá úrokové sazbě 244 % ročně, ale běžná úroková míra úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy byla ve výši 7,48 % ročně. Smlouva je tak dle názoru žalovaného neplatná a nároky z ní je třeba vypořádat dle ustanovení o bezdůvodném obohacení a žalobkyně má nárok na vydání částky pouze ve výši 15 000 Kč. <b>Soud učinil následující skutková zjištění:</b> 3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], jejímiž stranami jsou žalobkyně a žalovaný, bylo zjištěno, že předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky 15 000 Kč žalobkyní žalovanému, a to na jeho účet č. [bankovní účet] a závazek žalovaného vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč ve třech splátkách po 8 000 Kč, kdy první splátka byla splatná 31. den od poskytnutí zápůjčky, druhá 62. den a třetí 93. den. Smlouva je podepsána žalobkyní a žalovaný smlouvu podepsal [příjmení] kódem. 4. Z výpisu platby ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný zaslal na účet žalobkyně 1 Kč z jeho účtu č. [bankovní účet]. 5. Z potvrzení o platbě ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného č. [bankovní účet] částku 15 000 Kč. 6. Z dalších provedených důkazů soud nečinil žádné skutkové závěry, neboť s ohledem na právní hodnocení nebyl jejich obsah pro rozhodnutí soudu podstatný. Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: 7. Žalobkyně vyplatila žalovanému částku 15 000 Kč na jeho účet dne [datum], a to na základě smlouvy ze dne [datum]. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). 10. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo] musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 [příjmení] vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 12. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozp