11 C 83/2023-22 — Okresní soud v Šumperku

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 563 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 211 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 563 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobkyně návrh odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o zápůjčce prostřednictvím internetu, na základě které vyplatila žalovanému částku 12 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do [datum] spolu s poplatkem ve výši 4 063 Kč. Žalovaný ale uhradil pouze částku 3 039 Kč. Žalobkyně proto požadovala uhradit jistinu a poplatek ve výši 16 563 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč za 5 odeslaných výzev a smluvní pokutu ve výši 3 211 Kč vypočtené ve výši 0,1 % denně z částky 12 500 Kč do [datum]. Žalobkyně žalovaného vyzývala k uhrazení dlužné částky, ale bezvýsledně. 2. K výzvě soudu ohledně doplnění skutkových tvrzení, jak konkrétně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně v návrhu uvedla pouze obecná tvrzení a proklamace ohledně ověření úvěruschopnosti, žalobkyně svým podáním ze dne [datum] uvedla, že nebude doplňovat žádná tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti, předpokládá tak, že smlouva bude prohlášena za neplatnou a alternativně se domáhá vrácení všeho, co bylo žalovanému poskytnuto spolu s úroky z prodlení a náklady řízení. 3. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil. <b>Soud učinil následující skutková zjištění:</b> 4. Ze sdělení společnosti [právnická osoba], ze dne [datum] soud zjistil, že účet č. [bankovní účet] byl veden na jméno žalovaného. 5. Z potvrzení o platbách bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala na účet č. [bankovní účet] dne [datum] částku 10 000 Kč a dne [datum] částku 2 500 Kč. 6. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] a podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím jejího zástupce před podáním žaloby vyzývala žalovaného k uhrazení částky do tří dnů ve výši 20 386 Kč. 7. Z dalších provedených důkazů soud nečinil skutková zjištění, neboť s ohledem na tvrzení žalobkyně a na právní hodnocení věci byl jejich obsah nepodstatný. <b>Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:</b> 8. Žalobkyně dne zaslala na účet žalovaného č. [bankovní účet] dne [datum] částku 10 000 Kč a dne [datum] částku 2 500 Kč a výzvou ze dne [datum] vyzývala žalovaného k uhrazení částky do tří dnů ve výši 20 386 Kč. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo] musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 [příjmení] vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. <b>Soud dospěl k tomuto právnímu hodnocen