16 C 151/2024-44 — Okresní soud v Šumperku

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Šumperku dne 13. 2. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 30.472 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tvrdila, že na základě smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené dne 9. 3. 2023 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , byl žalovanému poskytnut bezhotovostním převodem na jeho účet úvěr v částce 25.000 Kč. Totožnost žalovaného byla ověřena zasláním verifikačního poplatku ve výši 1 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splatit do 12. 5. 2023 společně s úrokem ve výši 5.472 Kč. Žalovaný úvěr do dne jeho splatnosti nesplatil, když právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil ničeho. Ode dne 13. 5. 2023 se tak žalovaný ocitnul v prodlení. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny úvěru. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2022 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Žalobkyně před podáním žaloby vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky prostřednictvím svého právního zástupce, avšak bezvýsledně.2. Soud postupoval dle ust. § 115a o. s. ř., a věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání, když s tímto postupem žádný z účastníků nevyslovil nesouhlas ve stanovené lhůtě.3. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.4. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.5. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.7. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.8. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr. V řízení ale bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost ověřovala nedostatečně. Sama žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřena pouze tak, že předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací sdělených žalovaným. To je v přímém rozporu s povinnostmi dle zákona o spotřebitelském úvěru a shora citovanou judikaturou. Žalobkyně v řízení nepředložila žádné důkazy, kterými by prokázala, že zkoumala příjmovou či výdajovou stránku žalovaného. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, z kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ. Soud proto posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., neboť předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný čerpal dne 9. 3. 2023 částku ve výši 7.000 Kč a využil svého práva navýšení úvěru, když načerpal celkovou částku ve výši 25.000 Kč. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalovaný neuhradil právní předchůdkyni žalobkyně ničeho. Žalovaný tedy žalobkyni dluží částku ve výši 25.000 Kč, představující bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, k němuž došlo na základě neplatné smlouvy o úvěru. Soud naopak žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni splatnosti, tedy ode dne 13. 5. 2023, neboť si žalo