18 C 88/2024-30 — Okresní soud v Šumperku

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým soudu dne 22. 5. 2024 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5.200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5.200 Kč od 8. 1. 2024 do zaplacení. V žalobě tvrdila, že uzavřela s žalovanou dne 8. 12. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 4.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 7. 1. 2024. Žalobkyně poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky , Anonymizováno, , na které si žalovaná vybrala dle své vlastní volby dostupné parametry, jako jsou výše požadovaného úvěru v českých korunách a dobu splatnosti úvěru ve dnech. Žalovaná se dále zavázala poskytnout žalobkyni částku 1 Kč prostřednictvím bankovního převodu, jež je označena jako ověřovací platba, kterou žalobkyně vyžaduje za účelem ověření totožnosti. Po přijetí této platby byla smlouva podepsána prostřednictvím unikátního SMS kódu, jenž žalobkyně zaslala žalované na jí uvedené telefonní číslo. SMS kód ve znění , Anonymizováno, žalovaná následně vložila do příslušného formulářového pole na webových stránkách žalobkyně a odesláním potvrdila svoji vůli být smlouvou vázána. Žalovaná uvedenými kroky uzavřela s žalobkyní smlouvu. Žalovaná smlouvou dále zavázala k datu splatnosti uhradit žalobkyni smluvní úrok v kapitalizované výši 1.200 Kč. Žalobkyně poskytla žalované úvěr dne 8. 12. 2023, a to převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalované č. , č. účtu, , který je totožný s bankovním účtem, z něhož byla provedena ověřovací platba ve výši 1 Kč. Předmětem žaloby je pohledávka v celkové výši 5.200 Kč, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 4.000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 1,00 % denně z jistiny za dobu čerpání úvěru v kapitalizované výši 1.200 Kč, to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od dne následujícího po dni splatnosti úvěru. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k zaplacení.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Na výzvu soudu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná nevyjádřila, přičemž byla rovněž poučena o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., tj. o tom, že v takovém případě platí, že byl její souhlas dán. Žalobkyně s postupem soudu dle ustanovení § 115a o. s. ř. souhlasila. Soud proto ve věci rozhodl bez jednání.4. Podáním ze dne 15. 11. 2024 vzala žalobkyně žalobu zpět v části specifikované ve výroku II., proto soud v tomto rozsahu řízení podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř zastavil.5. Soud učinil na základě předložených listin následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 8. 12. 2023 prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve kterém se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 4.000 Kč na dobu 30 dní, s tím, že žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem z úvěru ve výši 1,00 % denně, tj. ve výši 1.200 Kč, zaplatit žalobkyni dne 7. 1. 2024. Roční procentní sazba nákladů tak činili 2 334 %. Žalobkyně částku 4.000 Kč převedla žalované dne 8. 12. 2023 na její účet č. , č. účtu, . Před podáním žaloby žalobkyně výzvou svého právního zástupce odeslanou dne 10. 5. 2024 vyzvala žalovanou o zaplacení.6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“.14. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3.2020, sp. zn. C-679/18: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotře