9 C 261/2021-49 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 18. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení 1 516 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 12. 2019 do zaplacení z titulu dlužného jízdného a přirážky k jízdnému. Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaná dne 2. 12. 2019 cestovala dopravním prostředkem veřejné hromadné dopravy osob provozované [anonymizována dvě slova] [územní celek], [anonymizováno], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), bez platného jízdního dokladu, což bylo zjištěno při provedené přepravní kontrole. Právnímu předchůdci žalobkyně tím vznikl nárok na zaplacení základního jízdného ve výši 16 Kč a přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč, celkem tedy na zaplacení částky 1 516 Kč. Pohledávka na úhradu zmíněné částky byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020. Žalovaná doposud svůj dluh neuhradila. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že žalovaná je nezletilá, soud zasílal žalobu s výzvou k vyjádření se rovněž zákonným zástupcům žalované, tedy jejím rodičům [jméno] [celé jméno žalované] a [jméno] [příjmení] Ani oni se však k podané žalobě nevyjádřili. 3. Soud věc posoudil a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádný z nich se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí (to platí i pro zákonné zástupce žalované). 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalovaná byla dne 2. 12. 2019, tj. v den svých 15. narozenin, ve 12:18 hod mezi zastávkami [příjmení] nám. a [ulice] nádraží ve voze MHD linky [číslo] v [obec] podrobena přepravní kontrole provedené pověřenou osobou právního předchůdce žalobkyně, přičemž se této osobě na její výzvu neprokázala platným jízdním dokladem. Totožnost žalované byla ověřena za součinnosti Policie ČR. Dle čl. III. odst. 1 písm. a) tarifu právního předchůdce žalobkyně platného v době provedené přepravní kontroly měly děti ve věku od 6 do dovršení 15 let nárok na zlevněné jednotlivé jízdné, které činilo dle přílohy č. 2 k uvedenému tarifu 11 Kč. Dle čl. X odst. 8 písm. a) smluvních přepravních podmínek právního předchůdce žalobkyně platných v době provedené přepravní kontroly činila přirážka k jízdnému pro případ, že se cestující na výzvu pověřené osoby neprokáže platným jízdním dokladem, v případě cestujících, kteří v době kontroly nedovršili 15 let, 1 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 24. 6. 2020 právní předchůdce žalobkyně postoupil žalobou uplatněnou pohledávku vůči žalované na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována dopisem zástupkyně žalobkyně ze 7. 8. 2020, jehož prostřednictvím byla rovněž vyzvána k úhradě základního jízdného ve výši 16 Kč, přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného k datu 7. 8. 2020 ve výši 77,09 Kč. Dopis obsahoval rovněž poučení o tom, že pokud nebudou uvedené částky uhrazeny ve lhůtě do 28. 8. 2020, bude přistoupeno k jejich soudnímu vymáhání. Uvedený dopis byl dle přiložené poštovní dodejky dne 7. 8. 2020 odeslán na adresu místa, kde je žalovaná hlášena k trvalému pobytu, s tím, že byl dle údajů na obálce zásilky určen k rukám zákonného zástupce žalované. 5. Po právní stránce hodnotil soud věc jako spor ze smlouvy o přepravě osob podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 6. Podle § 2550 o. z. se smlouvou o přepravě osoby dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. 7. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo tím, že žalovaná využila ke své přepravě vozidla městské hromadné dopravy provozované právním předchůdcem žalobkyně, ke konkludentnímu uzavření smlouvy o přepravě osoby ve smyslu § 2550 o. z. Z této smlouvy (respektive souvisejícího tarifu a smluvních přepravních podmínek právního předchůdce žalobkyně) přitom vyplývala nejen povinnost žalované uhradit jízdné, ale v případě jízdy bez platného jízdního dokladu též povinnost zaplatit přirážku k jízdnému. Žalobkyně si v podané žalobě nárokovala jízdné ve výši 16 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč, zcela však pominula fakt, že žalovaná v době provedené přepravní kontroly ještě nedovršila věk 15 let (to se stalo až den po jejích 15. narozeninách, tedy teprve dne 3. 12. 2019). Vzhledem k uvedené skutečnosti přitom byla žalovaná povinna podle čl. III. odst. 1 písm. a) tarifu právního předchůdce žalobkyně uhradit pouze zlevněné jízdné ve výši 11 Kč (viz příloha č. 2 tohoto tarifu), respektive sníženou přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč (viz čl. X odst. 8 písm. a) smluvních přepravních podmínek právního předchůdce žalobkyně). V souvislosti s její jízdou bez platného jízdního dokladu tak žalované vznikla povinnost k úhradě částky v celkové výši 1 011 Kč. 8. Pro úplnost soud považuje za vhodné zdůraznit, že ačkoliv žalovaná uskutečnila jízdu bez platného jízdního dokladu v den svých patnáctých narozenin, tedy v době, kdy byla nezletilá a ještě nenabyla plné svéprávnosti, soud je toho názoru, že v tomto věku již byla z hlediska svých rozumových a volních schopností způsobilá k uzavření předmětné smlouvy o přepravě, neboť si musela být vědoma toho, že použít hromadný dopravní prostředek lze pouze s platnou jízdenkou. Povědomost o povinnosti hradit jízdné mají i mladší děti, než byla v době jízdy žalovaná (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2775/2004, v němž Nejvyšší soud dovodil, že i třináctiletá dívka byla způsobilá k uzavření smlouvy o přepravě osob, z níž mimo jiné vyplývá povinnost zaplatit stanovené jízdné). Ve věku takřka 15 let si současně žalovaná již měla uvědomovat i to, že pokud bude cestovat bez platného jízdního dokladu, stihne ji za takové jednání sankce v podobě povinnosti zaplatit přirážku k jízdnému. Její výše tak, jak ji právní předchůdce žalobkyně stanovil ve svých přepravních podmínkách, přitom nepřesahovala maximální možnou výši přirážky uvedenou v § 18a odst. 3 zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě v účinném znění. 9. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o přepravě, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. Aktuálně je tedy žalovaná povinna uhradit shora uvedenou částku ve výši 1 011 Kč s příslušenstvím právě žalobkyni. 10. S ohledem na shora uvedené uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 011 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z dlužné částky, neboť žalobkyni svědčí nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku. 11. Soud naopak žalobu zamítl co do částky 505 Kč, která představuje rozdíl mezi žalobkyní nesprávně nárokovaným plným jízdným ve výši 16 Kč a přirážkou k jízdnému ve výši 1 500 Kč a přiznaným zlevněným jízdným, respektive sníženou přirážkou, a dále co do požadovaného zákonného úroku z prodlení z uvedené částky. 12. Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná co do částky 1 011 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 505 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v této části předmětu řízení měla tedy procesní úspěch žalovaná. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve vztahu k předmětu řízení tak odpovídá 67 % ku 33 % ve prospěch žalobkyně. Té by tak obecně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. mělo svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 34 % (67 – 33 = 34). Soud však využil svého oprávnění dle ustanovení § 150 o. s. ř. a rozhodl se v daném případě zčásti nepřiznat procesně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, které by jí jinak ze shora popsaných důvodů náleželo. Dospěl totiž k závěru, že v řešené věci existuje okolnost hodná zvláštního zřetele, která takový postup odůvodňuje. Takovou okolností je fakt, že ve věku takřka 15 let si sice žalovaná měla být vědoma toho, že má za jízdu vozem MHD uhradit jízdné a že pokud tuto povinnost nesplní, bude povinna uhradit i přirážku k jízdnému, těžko však po ní bylo možné spravedlivě žádat, aby domyslela veškeré další negativní důsledky svého jednání, tedy například to, že v případě soudního řízení po ní bude nárokována ještě náhrada nákladů řízení v částce, která převyšuje