9 C 296/2021-48 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení 2 500 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 690,45 Kč odpovídajícím sazbě 19,31 % ročně z částky 1 944,44 Kč za dobu od 26. 3. 2019 do 15. 1. 2021, úrokem ve výši 19,31 % ročně z částky 1 944,44 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 348,62 Kč, který měl dle žaloby odpovídat zákonné roční sazbě z částky 1 944,44 Kč za dobu od 26. 3. 2019 do 15. 1. 2021, a zákonným úrokem z prodlení z částky 1 944,44 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 29. 1. 2018. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok, poplatek za administrativní činnost a poplatek za hotovostní inkaso splátek v souhrnné výši 4 800 Kč. Porušila však sjednaný splátkový kalendář a dostala se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Celkem na svůj dluh uhradila 9 050 Kč, přičemž poslední splátka byla z její strany provedena 22. 12. 2018. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, a to ve výši 5 000 Kč. Součástí této částky bylo i navýšení účtované právním předchůdcem žalobkyně. Ta se však domáhala pouze zaplacení zbývající dlužné jistiny ve výši 1 944,44 Kč a dlužných úhrad souvisejících s úvěrem ve výši 555,56 Kč, a to včetně shora uvedeného příslušenství v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastnic s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádná z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ním a žalovanou dne 29. 1. 2018 poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 1 200 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, to vše v 60 pravidelných týdenních splátkách po 180 Kč. První splátka byla splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, každá následující pak vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla dle bodu 1.3 smlouvy uzavřena na dobu určitou v trvání 60 týdnů. Zápůjční úroková sazba činila dle bodu 1.4 smlouvy 32,15 % ročně, přičemž byla platná po celou dobu trvání smlouvy. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla s účinností k 15. 1. 2021 postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná právním předchůdcem žalobkyně písemně informována. Žalobkyně sama následně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která současně vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění. 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo ke vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, neboť žalované prokazatelně poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. 13. Žalované tak na základě smlouvy a rovněž i dle citovaného § 2395 o. z. nepochybně vznikla povinnost vrátit poskytnuté prostředky a rovněž zaplatit úrok z úvěru. Pro posouzení oprávněnosti podané žaloby však bylo klíčové, jak vysoký úrok byl vlastně v předmětné smlouvě sjednán a zda žalovanou rovněž stíhá povinnost zaplatit všechny ve smlouvě sjednané poplatky související s úvěrem. 14. Výše samotného úroku byla v textu smlouvy o úvěru vyjádřena jednak absolutní částkou 1 200 Kč (bod 1.8 smlouvy), jednak ve formě zápůjční úrokové sazby ve výši 32,15 % ročně (bod 1.4 smlouvy). Uvedená absolutní výše úroku přitom odpovídala zmíněné procentuálně vyjádřené zápůjční úrokové sazbě z jistiny úvěru za sjednanou dobu trvání smlouvy, tj. za dobu 60 týdnů. Jak tedy vyplývá z bodu 1.8. smlouvy, pokud by žalovaná splácela poskytnutý úvěr řádně a včas, byla by povinna celkem na úrocích zaplatit 1 200 Kč. Vedle zmiňovaného úroku se žalovaná ve smlouvě zavázala také k úhradě poplatku za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč. Tento poplatek sice dle smlouvy představuje samostatnou platbu, v podstatě je však třeba jej rovněž považovat za jakousi skrytou podobu úroku, neboť jde jen o další plnění požadované právním předchůdcem žalobkyně za poskytnutí úvěru. Smysl tohoto poplatku se totiž v podstatě překrývá s účelem smluvních úroků, neboť, stejně jako sjednaný úrok, i poplatek za administrativní činnost sloužil na jedné straně k pokrytí nákladů právního předchůdce žalobkyně souvisejících s poskytnutím peněžních prostředků, na straně druhé přinejmenším částečně i k dosažení jeho obchodního zisku. Z uvedených důvodů soud zmíněný poplatek za administrativní činnost hodnotil jako součást úplaty za poskytnutí úvěru a jeho výši posuzoval společně s výší sjednaného úroku. Dospěl přitom k závěru, že částku 2 400 Kč, která odpovídá součtu výše smluvního úroku a poplatku za administrativní činnost, k jejichž úhradě by byla žalovaná povinna v případě řádného splácení úvěru, nelze vzhledem k výši poskytnutých peněžních prostředků a okolnostem, za kterých byl úvěr sjednán (jednalo se o nebankovní úvěr poskytnutý poskytnutý bezúčelově a bez nutnosti zajištění povinnosti žalované úvěr splatit), považovat za nepřiměřenou úplatu. Soud tedy uzavřel, že právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo na základě předmětné smlouvy právo na úhradu sjednaného úroku i administrativního poplatku. 15. Předmětem smlouvy o úvěru bylo dále i ujednání o povinnosti žalované zaplatit poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Soud i toto ujednání hodnotil z hlediska jeho přiměřenosti a souladu s dobrými mravy. Vycházel v prvé řadě z toho, že zde existovala možnost úhrady sjednaných splátek úvěru formou bezhotovostních plateb, které jsou již dlouhou dobu v platebním styku naprosto běžně využívány. I pokud by soud pominul fakt, že mnohé bankovní domy již delší dobu podobné platby provádí bez jakýchkoliv poplatků, je evidentní, že náklady vzniklé právnímu předchůdci žalobkyně při bezhotovostní formě splácení úvěru by v každém případě oproti shora uvedenému poplatku byly naprosto minimální. Obecně lze samozřejmě konstatovat, že je zcela na vůli smluvních stran, jakou formu splácení úvěru si ve smlouvě sjednají. V řešené věci však byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva formulářového typu, která bezhotovostní splácení úvěru vůbec neumožňovala. Žalované tak byla hotovostní forma splácení de facto vnucena právním předchůdcem žalobkyně jakožto silnější smluvní stra