9 C 205/2022-36 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 22. 6. 2022 domáhala po žalované zaplacení 6 138 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 638 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení z titulu smlouvy o zápůjčce, která měla být mezi účastnicemi uzavřena dne 26. 10. 2020. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 3 500 Kč. Žalovaná se měla zavázat, že žalobkyni uvedenou částku vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 138 Kč, obojí ve lhůtě do 25. 11. 2020. Na svůj dluh ze smlouvy však uhradila pouze 1 464 Kč, přičemž žalovaná tuto úhradu započítala na smluvní pokutu. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 3 500 Kč, poplatku ve výši 1 138 Kč a účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením žalované, konkrétně nákladů na zaslání celkem tří písemných výzev žalované v celkové výši 1 500 Kč, a to s odkazem na čl. 2 smlouvy o zápůjčce. 2. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas obou účastnic s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádná z nich se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalobkyně poskytla na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastnicemi dne 26. 10. 2020 téhož dne žalované bezhotovostní formou převodem na její bankovní účet peněžní prostředky ve výši 3 500 Kč s tím, že žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 138 Kč, obojí ve lhůtě do 25. 11. 2020 s tím, že pokud žalovaná vrátí jistinu zápůjčky v této lhůtě, bude jí poplatek odpuštěn. Současně si v čl. 2 smlouvy účastnice sjednaly, že okamžikem prodlení žalované se splacením zápůjčky nebo jakékoliv její části veškeré doposud vyúčtované poplatky přirostou k jistině zápůjčky a stanou se její součástí. Dále byla v témže ustanovení sjednání povinnost žalované zaplatit v případě jejího prodlení s vrácením zápůjčky žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a povinnost žalované zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady související s prodlením žalované, konkrétně mimo jiné též poplatek za každou písemnou výzvu k úhradě ve výši 500 Kč. Žalobkyně celkem třikrát dopisy ze dne 2. 12. 2020, 9. 12. 2020 a 16. 12. 2020 písemně upomínala žalovanou o zaplacení jejího dluhu z předmětné smlouvy, následně pak žalované prostřednictvím své zástupkyně zaslala ještě dne 1. 2. 2022 předžalobní výzvu, v níž poučila žalovanou o možném soudním vymáhání dluhu. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“). 6. Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 122 odst. 1 ZSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle § 122 odst. 2 věty prvé ZSÚ uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Podle § 122 odst. 3 ZSÚ souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výši spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. 7. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi došlo uzavřením smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o. z. ke vzniku závazkového právního vztahu. Zatímco žalobkyně svou povinnost ze smlouvy splnila, neboť poskytla žalované peněžní prostředky v ujednané výši, žalovaná svému závazku nedostála, neboť tyto prostředky spolu s poplatkem za jejich poskytnutí nevrátila žalobkyni v ujednaném termínu splatnosti, tj. do 25. 11. 2020. Výši poplatku za poskytnutí zápůjčky, který v daném případě plní funkci úroku ve smyslu § 2392 odst. 1 věty prvé o. z., soud neposoudil jako nepřiměřenou, a to zejména s ohledem na to, že v daném případě se jednalo o krátkodobou zápůjčku v řádu jednotek tisíc korun splatnou ve lhůtě kratší než 1 měsíc a pro žalobkyni by nemělo ekonomický smysl, pokud by takovou zápůjčku úročila roční úrokovou sazbou v místě a čase obvyklou pro spotřebitelské úvěry s delší dobou splatnosti, která je samozřejmě neporovnatelně nižší než úroková sazba, jíž by odpovídal sjednaný poplatek ve výši 1 138 Kč. Navíc nelze přehlížet, že žalovaná obdržela potřebné peněžní prostředky bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti a nemusela absolvovat jistě nepoměrně přísnější test její úvěruschopnosti, jakému by byla podrobena, pokud by o podobnou zápůjčku požádala některou banku a který by mohl v krajním případě vést i k tomu, že by jí peněžní prostředky vůbec nemusely být poskytnuty. S tím je spojeno vyšší riziko pro žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru, které též odůvodňuje vyšší úrok. 8. Soud tak posoudil jako oprávněný jak nárok na zaplacení jistiny zápůjčky ve výši 3 500 Kč, tak i sjednaného poplatku ve výši 1 138 Kč, neboť v řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná tyto nároky doposud neuspokojila ani zčásti. Bylo přitom na žalované, aby případně tvrdila, že svůj dluh žalobkyni již zcela či alespoň částečně uhradila. Žalovaná však zůstala v řízení nečinnou a soud proto vycházel z toho, že tvrzení žalobkyně jsou v tomto směru pravdivá. 9. Žalobkyně si dále s odkazem na čl. 2 smlouvy nárokovala částku 1 500 Kč sestávající z celkem tří poplatků za odeslání upomínek žalované, kdy každá upomínka byla dle příslušné položky sazebníku žalobkyně zpoplatněna částkou 500 Kč. Uvedené poplatky ve své podstatě představují účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované ve smyslu § 122 odst. 1 písm. a) ZSÚ. Žalobkyně prokazatelně opakovaně upomínala žalovanou o zaplacení jejího dluhu, nárokovaná částka za vyhotovení a odeslání každé z upomínek přitom není podle názoru soudu nepřiměřeně vysoká. Proto bylo žalobě vyhověno i v tomto rozsahu. 10. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 6 138 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. Nárok na jeho zaplacení se opírá o § 1970 o. z., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnost nastalo prodlení žalované se zaplacením jejího dluhu. Soud přiznal žalobkyni zákonný úrok i z částky odpovídající poplatku za poskytnutí úvěru, a to vzhledem k tomu, že součástí smlouvy bylo ujednání o tom, že v případě prodlení žalované s vrácením zápůjčky poplatek přiroste k jistině zápůjčky. Žalobkyně tudíž byla oprávněna požadovat úrok z prodlení i z částky 1 138 Kč. 11. Žalobkyně byla v řízení zcela procesně úspěšná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak vůči žalované svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v daném případě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů jejího zastoupení ve výši 800 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 500 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 1 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit. vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 100 Kč, a dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl.). Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 200 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 12. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.