9 C 219/2022-48 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala po žalované zaplacení 3 555 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být mezi účastnicemi uzavřena 26. 11. 2021. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit ve lhůtě do 26. 12. 2021, v níž měla rovněž zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 620 Kč a poplatek za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč. Tento svůj závazek ze smlouvy však porušila a žalobkyni doposud neuhradila ničeho. Žalobkyně se proto vedle shora uvedených částek domáhala rovněž účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 770 Kč, kdy tato částka představuje paušální sazbu ve výši 35 Kč denně za celkem 22 dní prodlení žalované. Žalobkyně dále požadovala s odkazem na čl. 6 svých všeobecných obchodních podmínek a čl. 3 svého sazebníku po žalované smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky odpovídající dlužné jistině úvěru, poplatku za jeho poskytnutí a poplatku za sjednanou službu, tj. z částky 2 785 Kč, a to ode dne následujícího dni sjednané splatnosti úvěru, tj. od 27. 12. 2021, do 26. 3. 2022. V neposlední řadě si nárokovala též zákonný úrok z prodlení z částky 2 785 Kč za dobu od 27. 12. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, pokud jde o žalovanou, její souhlas soud presumoval, neboť žalovaná se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 26. 11. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž podkladě vyplatila žalované téhož dne bezhotovostním převodem na její bankovní účet uvedený ve smlouvě částku 2 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala, že tuto částku žalobkyni vrátí a současně jí zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 620 Kč, obojí ve lhůtě do 26. 12. 2021. Žalovaná si při uzavření smlouvy zvolila volitelnou službu„ Presto“, na základě které jí žalobkyně garantovala vyplacení úvěru do tří minut od jeho schválení. Za tuto službu si žalobkyně účtovala poplatek ve výši 165 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily mimo jiné všeobecné obchodní podmínky žalobkyně (dále jen„ VOP“) a její sazebník. Podle čl. 6 VOP měla být žalovaná v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou dlužné splátky úvěru, povinna uhradit žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši, náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni vznikly v důsledku prodlení žalované a jejichž výše byla specifikována v sazebníku, a také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, kdy uplatněná smluvní pokuta nesměla přesáhnout ve svém souhrnu polovinu poskytnuté jistiny úvěru. Dle čl. 3 sazebníku žalobkyně byla výše denních nákladů spojených s prodlením žalované stanovena paušálně na částku 35 Kč, kdy tato měla být dána rozpočtením nákladů na osoby, které se podílejí na řešení prodlení žalované prostřednictvím telefonu, e-mailu či korespondence. Maximálně mohla žalobkyně po žalované požadovat náklady ve výši 490 Kč za jeden kalendářní měsíc vymáhání pohledávky. Ve zmíněném ustanovení sazebníku byl rovněž zakotven nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru až do zaplacení, a to rovněž pro případ vzniku prodlení žalované. Dopisem z 25. 8. 2022 vyzvala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce žalovanou k zaplacení dluhu ze shora uvedené úvěrové smlouvy ve výši 3 950,17 Kč s příslušenstvím ve lhůtě tří dnů a upozornila žalovanou, že pokud dluh ve stanovené lhůtě neuhradí, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění. 6. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, zatímco úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo uzavřením smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z. ke vzniku závazkového právního vztahu. Zatímco žalobkyně svou povinnost ze smlouvy splnila, neboť poskytla žalované peněžní prostředky v ujednané výši, žalovaná svému závazku nedostála, neboť tyto prostředky spolu s poplatkem za jejich poskytnutí nevrátila žalobkyni v ujednaném termínu splatnosti. Výši poplatku za poskytnutí úvěru, který v daném případě plnil funkci úroku ve smyslu § 2395 o. z., soud neposoudil jako nepřiměřenou, a to zejména s ohledem na to, že v daném případě se jednalo o krátkodobý úvěr splatný ve lhůtě 1 měsíce a pro žalobkyni by nemělo ekonomický smysl, pokud by takový úvěr úročila roční úrokovou sazbou v místě a čase obvyklou pro spotřebitelské úvěry s delší dobou splatnosti, která je samozřejmě neporovnatelně nižší. Navíc nelze přehlížet, že žalovaná obdržela potřebné peněžní prostředky bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti a nemusela absolvovat jistě nepoměrně přísnější test její úvěruschopnosti, jakému by byla podrobena, pokud by o podobný úvěr požádala některou banku a který by mohl vést i k tomu, že by potřebné peněžní prostředky vůbec nezískala. Proto soud posoudil jako oprávněný jak nárok na zaplacení dlužné jistiny úvěru, tak i poplatku za její poskytnutí. 8. Oprávněný je i nárok na zaplacení poplatku za sjednanou doplňkovou službu„ Presto“. Na jejím podkladě totiž žalovaná měla obdržet úvěr prakticky okamžitě po schválení její žádosti, což rozhodně nelze považovat za službu, která by ze strany poskytovatelů úvěrů byla jejich klientům poskytována automaticky, a pokud žalobkyně takové expresní poskytnutí peněžních prostředků zpoplatnila, nadto z pohledu soudu nikterak vysokou částkou, nelze jí v tomto směru ničeho vytýkat a žalované vznikla povinnost uvedený poplatek uhradit. 9. Soud naopak neshledal důvodným nárok žalobkyně na zaplacení požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky, který se opíral o čl. 6 VOP a čl. 3 Sazebníku. Zmíněné náklady totiž nebyly nijak navázány na uskutečněné úkony vymáhání ze strany žalobkyně, byly sjednány v paušální výši, přičemž celkovou výši těchto nákladů ovlivňovala pouze délka prodlení žalované. Ve své podstatě se tedy jednalo o skrytou smluvní pokutu, která však byla sjednána nikoliv v textu samotné smlouvy o úvěru (spotřebitelské smlouvy), nýbrž v textu vedlejšího smluvního dokumentu, tedy VOP, respektive sazebníku žalobkyně. Ústavní soud ČR přitom ve svém nálezu z 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. Dokonce i případný odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě v obchodních podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Ujednání o smluvní pokutě mimo hlavní smlouvu tedy lze považovat za ujednání nepřiměřené ve smyslu § 1813 o. z. (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016). Podle § 1812 odst. 2 o. z. k takovému ujednání přitom nelze přihlížet. Uvedené závěry je třeba vztáhnout nejen na žalobkyní požadované náklady spojené s uplatněním pohledávky, ale i na jí nárokovaný smluvní úrok z prodlení, který byl sjednán rovněž v čl. 6 VOP a který představuje taktéž smluvní pokutu, jejímž prostřednictvím mělo být sankcionováno prodlení žalované s vrácením úvěru. Oba tyto nároky tudíž nemohou být oprávněné. 10. S ohledem na shora uvedené tedy soud zavázal žalovanou k zaplacení částky v celkové výši 2 785 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 2 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 620 Kč a poplatku za doplňkovou službu ve výši 165 Kč. Žalované rovněž uložil povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částek odpovídajících dlužné jistině a poplatku za doplňkovou službu, tj. celkem z částky 2 165 Kč, a to s odkazem na § 1970 o. z. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud nepřiznal žalobkyni požadovaný zákonný úrok z prodl