17 C 13/2023-43 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 1. 2023 se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku označeného v bodě I. výroku tohoto rozsudku (dále též jen„ sporného pozemku“), proti žalované (státu) jako katastrální vlastnici sporného pozemku. Žalobkyně uvedla, že se stala vlastnicí sousedních pozemků parcelní číslo st. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 145 m2, jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, a parcelní [číslo] zahrada, o výměře 632 m2, v obci [obec], katastrálním území Svitavy, zapsaných na listu vlastnictví [číslo], (dále též jen„ pozemky žalobkyně“ nebo„ rodinný dům se zahradou“) na základě darovací smlouvy z roku 2003. Žalobkyně má za to, že nabyla vlastnické právo ke sporné nemovitosti vydržením, neboť ji užívala od roku 2003 na základě přesvědčení, že hranice pozemku je určena plotem, a že oplocení odpovídá hranici zakreslené v katastru nemovitostí, a žalovaná byla z užívání sporného pozemku vyloučena. Žalobkyně oplocení neposouvala, neměnila, ani do něj jinak nezasahovala. Před žalobkyní užívali sporný pozemek rodiče žalobkyně, kteří v darovací smlouvě z roku 2003 vystupovali jako dárci, a to nejméně od roku 1972, kdy byly pozemky žalobkyně převedeny do jejich osobního užívání, a porosty a oplocení do jejich osobního vlastnictví. 2. Žalovaná ve svém vyjádření doručeném soudu dne 10. 2. 2023 navrhla, aby soud žalobu zamítl, neboť měla za to, že žalobkyně nikdy nenabyla vlastnické právo ke spornému pozemku. Žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo, neboť sporný pozemek nebyl uvedený v darovací smlouvě z roku 2003, a nebyl ani převeden do osobního užívání rodičů žalobkyně v roce 1972, takže žalobkyně nebyla v dobré víře. Žalobkyně nemohla být v dobré víře také proto, že kdykoli po nabytí nemovitostí mohla a měla nahlédnout do katastru nemovitostí a přesvědčit se o tom, že jde o cizí pozemek. Podle žalované nelze dobrou víru zakládat pouze na subjektivním přesvědčení žalobkyně, která vycházela pouze z toho, že sporný pozemek je připlocen k dalším pozemkům, které skutečně nabyla do svého vlastnictví. 3. Soud vzal za prokázané, že v roce 1972 byly pozemky žalobkyně (rodinný dům se zahradou – toho času parcela určená k výstavbě rodinného domu) převedeny do osobního užívání manželů [příjmení] (rodičů žalobkyně) a porosty a oplocení do jejich osobního vlastnictví (z kupní smlouvy ze dne 9. 10. 1972 na č. l. 7 p. v. spisu). Podle bodu I. kupní smlouvy se na uvedené parcele nacházejí porosty a oplocení, které jsou součástí parcely. Darovací smlouvou ze dne 24. 3. 2003 manželé [příjmení] převedli vlastnické právo k rodinnému domu se zahradou na žalobkyni; vklad vlastnického práva byl povolen dne 9. 4. 2003; darovací smlouva neobsahovala žádnou zmínku ohledně sporné nemovitosti (z darovací smlouvy vč. razítka katastrálního úřadu na č. l. 6 p. v. spisu a z výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 24 spisu). Katastrální vlastnicí sporného pozemku je žalovaná (z výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 25 spisu), a tento pozemek je k pozemkům žalobkyně připlocen, tedy nachází se vně oplocení zahrady žalobkyně, které je tvořeno betonovou podezdívkou se zapuštěnými železnými kůly, po nichž je nataženo pletivo (z výslechu žalobkyně a z fotografií na č. l. 34 až 39 spisu). Betonová podezdívka nebyla nikdy posouvána, avšak samotné pletivo bylo vyměněno za nové, a to někdy mezi lety 2008 a 2013 (z výslechu žalobkyně). Dopisem ze dne 14. 10. 2020 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení úhrady za užívání sporného pozemku ve výši 500 Kč ročně za období od 17. 7. 2005 do 20. 11. 2020 (celkem 5 172 Kč); zároveň žalovanou vyzvala k uzavření nájemní smlouvy ohledně sporného pozemku, neboť měla za to, že žalovaná užívá sporný pozemek bez právního důvodu (z dopisu na č. l. 4 spisu). Dopisem ze dne 4. 11. 2020 žalovaná sdělila žalobkyni, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyla vydržením, takže odmítá uhradit požadovanou částku, a neuzavře se žalobkyní nájemní smlouvu (z dopisu na č. l. 5 spisu). Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné právně významné skutečnosti. 4. Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro věc rozhodném, (dále též jen„ obč. zák.“) držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. 5. Za účelem inventarizace skutkových tvrzení soud předesílá, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobkyně se stala vlastnicí rodinného domu se zahradou v roce 2003 (a vyplynulo to i z provedeného dokazování). Spornou nebyla ani skutečnost, že rodinný dům se zahradou žalobkyně převzala a užívala v rozsahu oplocení, tedy společně se sporným pozemkem o výměře 37 m2, který je v katastru nemovitostí zakreslený jako pruh (trojúhelník) pozemku při západní hranici zahrady žalobkyně. Spornou zůstala otázka vlastnictví sporného pozemku, konkrétně otázka, zda žalobkyně nabyla sporný pozemek vydržením (neboť jiný způsob nabytí vlastnického práva nebyl v řízení ani tvrzen). Proto se soud dále zabýval otázkou, zda byly splněny všechny předpoklady vydržení. 6. Předpoklady vydržení (včetně těch, o nichž nebylo mezi stranami sporu) lze pro přehlednost shrnout do římskoprávní formule: res habilis (věc způsobilá), possessio (držba), tempus (čas), titulus (právní důvod) a fides (dobrá víra). Pozemek v podobě parcely je nepochybně věcí způsobilou vydržení (k tomu srov. § 134 odst. 2 obč. zák.), takže tento předpoklad vydržení byl splněn (o tom ani nebylo mezi stranami sporu). Pro vznik držby je potom nezbytné současné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Tento předpoklad vydržení byl splněn (ostatně ani o tom nebylo mezi stranami sporu), když žalobkyně neužívala sporný pozemek na základě cizího svolení, ale na základě vlastního přesvědčení, že je vlastnicí, (prvek subjektivní) a zároveň vykonávala nad pozemkem právní panství (prvek objektivní), když ostatní osoby (včetně žalované) byly z užívání tohoto pozemku vyloučeny oplocením. Vydržecí doba nemovitosti je 10 let (srov. 134 odst. 1 obč. zák.); žalobkyně se chopila držby nabytím vlastnického práva k domu se zahradou v roce 2003 (březen – uzavření smlouvy, duben – intabulace), doba 10 let tedy uplynula v roce 2013. Zároveň z ničeho nevyplynulo (a netvrdila to ani žalovaná), že by byla držba žalobkyně rušena (otázka, zda byla žalobkyně po celou tuto dobu v dobré víře, že jí náleží právo, které vykonává, bude řešena zvlášť); i tento předpoklad vydržení byl tedy splněn. Zbylé předpoklady vydržení (právní důvod a dobrá víra) spolu úzce souvisejí, neboť společně zakládají tzv. oprávněnou držbu, tedy držbu směřující k vydržení (srov. § 134 odst. 1 obč. zák.). Otázka oprávněnosti držby žalobkyně byla mezi stranami předmětem sporu, proto se jí soud zabýval podrobněji (viz následující odstavce). 7. Podstata oprávněné držby je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva, přičemž omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Držené právo tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva, které má být vydrženo. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020). Zároveň platí, že dobrou víru jako psychický stav nelze přímo dokazovat, lze však na ni usuzovat z okolností, v nichž se tento stav projevuje (k tomu srov. např. Jehlička, O., Švestka, J. a kol. Občanský zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 205). 8. Soud předesílá, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k rodinnému domu se zahradou a současně se chopila držby sousedního pozemku (sporného pozemku) v rozsahu oplocení, tedy ve stejném rozsahu, ve kterém tento pozemek užívali její právní předchůdci. Právními předchůdci žalobkyně byli její rodiče, kteří nabyli dům se zahradou (toho času parcelu určenou k výstavbě rodinného domu) do osobního užívání v roce 1972. Oplocení vybudov