16 C 181/2022-234 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 9. 2022 se žalobce domáhal zaplacení částky 1 204 031 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 9. 2022 do zaplacení, sestávající jednak z 50 % bolestného z celkové výše 656 464 Kč, tedy ve výši 328 232 Kč, (neboť žalobce vycházel z 50% míry vlastní spoluúčasti na vzniku újmy) jednak z 50 % náhrady za ztížení společenského uplatnění z celkové výše 1 731 986 Kč, tedy ve výši 865 993 Kč, (neboť žalobce vycházel z 50% míry vlastní spoluúčasti na vzniku újmy) a z nákladů znaleckého posudku ze dne 12. 2. 2021 ve výši 9 806 Kč, neboť žalobce byl poškozen při dopravní nehodě dne 8. 9. 2018 okolo 2:50 hodin na silnici č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, v km , Anonymizováno, mezi obcí , adresa, a železničním přejezdem č. , hodnota, . Žalovaný jako provozovatel a zároveň řidič vozidla Volkswagen Sharan registrační značky , SPZ, přejel žalobce, který se v té době nacházel na komunikaci. Žalobce si údajně ležícího žalobce nevšiml a od nehody odjel do , Anonymizováno, v obci , adresa, , kde byl zaměstnán. Žalobce vlivem dopravní nehody utrpěl mnohačetná a rozsáhlá poranění v oblasti pánve, kvůli kterým si ponese trvalé následky do konce svého života.K řízení před soudem prvního stupně2. Po provedeném dokazování učinil soud skutkový závěr, že žalobce dne 8. 9. 2018 okolo 2:50 hodin ležel po požití alkoholu (po nehodě rozborem krve zjištěno 1,42 promile) na silnici č. , Anonymizováno, km , Anonymizováno, mezi obcí , adresa, a železničním přejezdem č. , hodnota, -, Anonymizováno, na zádech zhruba příčně a měl vztyčené paže. Takto vzniklá překážka měřila 2,3 m, z toho 1,86 m bylo v pravém jízdním pruhu ve směru na obec , adresa, . Žalobce byl oblečený v šedé mikině s dlouhými rukávy a kapucí, vínových kalhotách a černých botách, neměl na sobě žádný reflexní prvek. Mikina žalobce byla svou barvou ve vztahu k vozovce v podstatě maskovací. Siluetu hlavy narušovaly vztyčené paže. Žalovaný se ve voze Volkswagen Sharan, registrační značky , SPZ, , blížil k místu, kde ležel žalobce, které se nacházelo tzv. „mezi poli“. V okamžiku, kdy došlo k nasvícení poloviny výšky překážky (těla žalobce), tedy dostatečnému osvětlení pro zjištění překážky, byl vůz žalovaného 60,5 m od těla žalobce. Tato překážka byla nečekaná (žalobce ležel na neosvětleném úseku silnice I. třídy, mimo obec, „mezi poli“, v 2:50 hodin ráno) a nekontrastní (absence reflexního prvku, oblečení, zejm. mikina, splývající s vozovkou). Na dohledovou vzdálenost 60,5 m mohl žalovaný zastavit při noční reakci na nečekanou nekontrastní překážku při rychlosti 63 km/h. Jel rychlostí okolo 73,48 km/h, tedy o 10,48 km/h více. V důsledku absence pohybu a kontrastu nemohl žalovaný reálně rozpoznat, že překážku tvoří tělo člověka. Zhruba po celou noční reakční dobu řidiče, tj. ze vzdálenosti 60, 50 a 40 m, kdy se k překážce přibližoval, nemohl rozeznat, že se jedná o člověka, tato možnost rozpoznání nastala až těsně před překážkou, kdy se již žalovaný věnoval stresovému vyhýbání a brždění. Na rozpoznání, že se jedná o člověka, měl žalovaný přibližně 0,2 sekundy, a to se již věnoval stresovému vyhýbání a brzdění v místě, kde ležící osobu nelze předvídat. Žalovaný před překážkou zpomalil a provedl úhybný manévr vlevo, následně najel pravým kolem na žalobce, a pak se vrátil do svého pruhu. Ani podle zvuku či pohybu automobilu po najetí na překážku nemohl žalovaný rozeznat, a ani nerozeznal, že se jedná o člověka. Jel tedy dál, minul protijedoucí autobus a pokračoval do zaměstnání.3. Po právní stránce posoudil soud zjištěný skutkový stav tak, že žalovaný provozoval dopravu, a žalobci vznikla újma. Žalovaný namítal, že zde absentuje příčinná souvislost mezi vznikem újmy a provozem dopravy z hlediska způsobení újmy žalovaným. Při posuzování tvrzené absence příčinné souvislosti z důvodu tzv. spoluzavinění žalobce (poškozeného) vycházel soud ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1214/2018. Především vycházel ze závěru, že při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se při tom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese následky všech okolností, které nastaly na jeho straně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009). Konečná úvaha o tom nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Tento právní institut se uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu porušení právní povinnosti (obecná odpovědnost podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), tak u případů odpovědnostních typů objektivních (tzv. odpovědnost bez protiprávnosti a zavinění). S citovaným právním názorem Nejvyššího soudu se soud ztotožnil a uvedl, že třebaže byl přijat ve věci týkající se porušení informační povinnosti cestovní kanceláře za účinnosti předchozí právní úpravy, jeho závěry jsou obecně uplatnitelné a odpovídá jim i současná úprava § 2918 obč. zák. Pro poměry dané věci pak okresní soud vyložil, že (spolu)způsobení újmy nemusí být dáno pouze náhlým vstupem chodce do vozovky, či jiným aktivním nepředvídatelným zásahem poškozeného, ale i jeho jednáním omisivním, a to i nezaviněným, nebo dokonce vlivem okolností náhodných, nastaly-li na straně poškozeného. Měl za to, že v duchu zmíněné zásady casum sentit dominus, kodifikované v současné právní úpravě § 2918 obč. zák., je třeba posoudit všechny okolnosti na straně poškozeného. Okolnost, že žalobce ležel na silnici, byla porušením § 54 odst. 3 věty I zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu). K tomu soud doplnil, že se jednalo o silnici I. třídy, mimo obec, tzv. „mezi poli“, tedy v místě, kde by nikdo nemohl ležící postavu rozumně předvídat. Stejně tak skutečnost, že se žalovaný uvedl do stavu, ve kterém nebyl schopen vnímat přibližující se vůz, příp. nebyl schopen pohybu ze silnice pryč, je plně přičitatelná žalobci. Skutečnost, že žalovaný na sobě při pobytu na silnici v noci (za snížené viditelnosti) neměl viditelný retroreflexní prvek, je porušením § 53 odst. 9 zákona o silničním provozu a je plně přičitatelná žalobci. Retroreflexní prvek umožňuje spatřit překážku až na 200 m, měl by pozitivní vliv na možnost rozpoznat člověka. Okolnost, že žalovaný byl oděn v nekontrastní oblečení, které prakticky znemožňovalo rozpoznání člověka při běžném řízení, je plně přičitatelná žalobci. Stejně jako způsob, jakým žalobce ležel (tedy příčně, převážně v jízdním pruhu žalovaného), čímž znesnadňoval vyhnutí, a s pažemi vzpaženými, tj. narušujícími siluetu hlavy a tím znesnadňujícími rozpoznání člověka, je plně přičitatelný žalobci. V důsledku těchto okolností přičitatelných pouze žalobci došlo k tomu, že žalovaný nebyl schopen rozpoznat v překážce člověka (domníval se, že se jedná o hnědé prkno), proto neměl důvod před překážkou více uhnout, více zpomalit či přímo zastavit, i kdyby to technicky bylo možné. Soud dále uvedl, že kdyby žalovaný jel rychlostí 63 km/h, tedy přibližně o 10 km/h méně, než jel, byl by schopen před překážkou zastavit. Aby tak učinil, musela by k tomu přistoupit ještě druhá složka, a to vůle zastavit. A aby takovou vůli žalovaný měl, musel by v překážce rozpoznat člověka. To však od okamžiku dostatečného osvětlení překážky bylo po celou noční reakční dobu řidiče nemožné, tudíž i kdyby žalovaný jel o 10 km/h pomaleji, stejně by v překážce nerozeznal člověka a neměl by vůli před překážkou zpomalit více, než zpomalil, či dokonce vůli zastavit. V tomto ohledu soud připomněl, že povinnost zastavit před jakoukoli překážkou zákon neukládá. V určitých situacích by ji bylo možné dovodit podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, např. při průjezdu v místech s velkým a očekávatelným pohybem osob, nikoli však v situaci jízdy po silnici I. třídy mezi lány obilí. V této souvislosti soud zmínil i usnesení ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 128/2001, v němž Nejvyšší soud dovodil, že zvýšení vzdálenosti potřebné k zastavení o zvláštní reakční dobu pro rozlišení neosvětleného chodce je nutno klást na vrub porušení povinností účastníka silničního provozu ze strany chodce, který takto vytvořil těžko zjistitelnou a rozeznatelnou překážku. Je nutno si přitom uvědomit, že šlo o jinak přehledný úsek vozovky, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozilo zvýšené nebezpečí vstupu chodců do vozovky. Z těchto důvodů měl soud za to, že pr