9 C 196/2022-74 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 32 109 Kč s příslušenstvím, částky 4 696,50 Kč a dále v návrhu vyčísleného úroku a úroku z prodlení. Uváděla, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou jako klientkou byla uzavřena dne 20. 7. 2021 smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 27 000 Kč. Ten se zavázala žalovaná splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 698 Kč s tím, že účastníci sjednají minimální úrokovou sazbu ve výši 59,81% Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny a úroku za poskytnutí úvěru i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalované úvěr splácet ve výši 208 Kč měsíčně. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce řádně prověřována. Žalovaná však uhradila pouze 4 splátky po 1 698 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce využil svého práva k zesplatnění, vzniklo mu právo na zaplacení smluvních pokut ve výši celkem 998 Kč. Současně mu vzniklo právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 400 Kč. Povinnost hradit náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované byla ve smlouvě sjednána na základě § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru. V důsledku prodlení žalované následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle něhož platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky [číslo] splatné dne 15. 12. 2021, proto došlo k 20. 2. 2022 k zesplatnění úvěru. Podle článku 6.4 se po zesplatnění úvěru dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dostupné zaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostl ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, tuto novou jistinu ve výši 30 295,68 Kč byla žalovaná povinna uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. V bodě 6.5 smlouvy bylo dále sjednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Na základě smluvních ujednání tak žalobkyně požadovala na žalované zaplacení nové jistiny úvěru v celkové výši 30 295,68 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, smluvní pokutu 0,1 % z nové dlužné jistiny a dále úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 2. 2. 2022 do zaplacení. Úhrady za pojištění schopnosti splácet úvěr činil 416 Kč. 2. Navrhovaný platební rozkaz soud nevydal, neboť s ohledem na rozsah žalobního požadavku nebylo možné žalobě v plném rozsahu vyhovět. Proto bylo ve věci nařízeno jednání. 3. Ze smluvního formuláře vyplývá, že žalované byl nabídnut spotřebitelský úvěr, jehož úroková sazba činila 59,80 %, roční procentní sazba nákladů 79,25 %. V podmínkách je zakotvena smluvní pokuta pro případ jakéhokoliv prodlení s úhradou některé ze splátek, je nabízena možnost sjednání pojištění schopnosti úvěr splácet. Následně byla podepsána smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byla žalované poskytnuta částka 27 000 Kč s tím, že žalovaná má hradit úvěr ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 1 698 Kč, celkem má zaplatit částku 71 520 Kč, tato částka nezahrnuje úhradu pojištění, které bylo sjednáno. Výše předpokládané roční procentní sazby nákladů činila 79,25 Kč. Mezi účastníky dále byla sjednána smluvní pokuta za prodlení s úhradou kterékoli splátky v délce 30 dnů ve výši 499 Kč. V případě prodlení s úhradou, kterékoliv splátky o délce 65 dnů automaticky dojde k zesplatnění celého úvěru. Jestliže klient po zaplacení úvěru nesplatí novou jistinu, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Z karty klientky je zřejmé, že uhradila celkem 4 předepsané splátky, a to v měsících srpnu, září, říjnu a listopadu 2021. Dále je zřejmé, že byla vyzvána k zaplacení dlužné částky, dále k úhradě celého úvěru. Z přílohy [číslo] návrhu na uzavření smlouvy konečně plyne, že si žalovaná zajistila pojištění schopnosti splácet úvěr s tím, že v této souvislosti byla povinná platit měsíční úhradu ve výši 208 Kč. 4. Soud musí při každém svém rozhodování zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce ust. § 588 odst. 1 o. z., je povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které neposkytují bankovní instituce. Doposud se tato problematika posuzovala především v exekučním řízení, tím spíše ovšem závěry vyšších soudů musí dopadat i na řízení nalézací. Exekuční řízení je z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro nalézání práva. Proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí, a jenž je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotné práva. 5. Ústavní soud již v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12 dovodil, že ustanovení smlouvy, která jsou formulářově předtištěna, neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci. [příjmení], kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění bianco směnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45% z dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená jednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor z dobrými mravy. Ústavní soud například ve svém nálezu III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79% ročně a RPSN 115,32% ročně naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti. Obdobně dovodil i Nejvyšší soud, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou v rozporu s dobrými mravy (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a další). V nalézacím řízení je tedy nezbytné posuzovat platnost spotřebitelských smluv, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva. 6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 7. V posuzované věci, jak bylo uvedeno shora, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru ve výši 27 000 Kč, žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni více něž dvou a půl násobek, a to při řádném, splácení. Vedle toho je ve prospěch věřitele sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení s placením splátek, další smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky denně pro případ, že není uhrazena celá jistina po zesplatnění. To vše zakládá nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, který se dostává do zřejmého rozporu s dobrými mravy. Na tom nemění nic skutečnost, že žalovaná smlouvu v podobě shora uvedené podepsala. Jak je uvedeno shora, zákon předpokládá, že jakákoli smlouva musí být podrobována přezkumu z hlediska okolností zásadních pro její platnost. Vedle toho je nutno vzít v úvahu i charakter smluvního vztahu, jehož právní rámec je vytvořen jednou smluvní stranou předem bez reálné možnosti změny textu ze strany druhé. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva je ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tuto neplatnost je nutno dovozovat k celé smlouvě, protože v tomto případě tvoří jednotlivá ujednání smlouvy celek a nelze předpokládat, že při absenci ujednání o částce za zpracování či za administrativní činnost by byla smlouva ze strany věřitele uzavřena. Nároky stran je potom třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. 8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky na základě právního vztahu, který byl shledán neplatným. Proto je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby každá ze stran vydala druhé straně to, co na základě neplatné smlouvy získala. Žalované byla vyplacena částka 27 000 Kč, z ní bylo uhrazeno 6 792 Kč. Žalobkyni tak náleží částka 20 208 Kč. Spolu s touto částkou náleží žalobkyni