4 C 161/2025-23 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se jako právní nástupce společnosti , právnická osoba, podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku uvedenou v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 27. 8. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na jejím základě poskytl žalovanému revolvingový úvěr až do výše 90 000 Kč, který se žalovaný zavázal hradit minimálními měsíčními splátkami spolu s úrokem ve výši 42 % ročně. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto byl upomínán a následně došlo k zesplatnění úvěru. Dluží tak na jistině částku 72 513,49 Kč a na poplatcích částku 900 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní upomínku, kterou mu zaslala žalobkyně po postoupení pohledávky.2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spisu.3. Smlouvou o úvěru ze dne 27. 8. 2021 a smluvními podmínkami k této smlouvě je prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 27. 8. 2021 uzavřena smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce ve výši 90 000 Kč na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání. Úvěr se zavázal žalovaný splácet v měsíčních splátkách nejméně ve výši minimální splátky vypočtené věřitelem a sdělené žalovanému prostřednictvím rozpisu plateb. Smluvní úrok byl sjednán v pevné sazbě 42 % ročně. Poplatky za upomínky při prodlení s úhradou splátek delší než 14 dnů byly sjednány ve výši 300 Kč za zaslanou upomínku. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 51,96 %, a to v případě jednorázového vyčerpání spotřebitelského úvěru, poskytnutí na období jednoho roku a jeho splacení ve stejných pravidelných měsíčních splátkách počínaje jeden měsíc po dni prvního čerpání. Žalovaný vyčerpal celkem 128 857,43 Kč a na dluh zaplatil celkem 138 490,54 Kč. Úvěr byl ke dni 17. 3. 2024 původním věřitelem zesplatněn pro prodlení žalovaného s úhradou splátek. Od data 16. 6. 2024 žalobkyně požaduje zaplacení smluvního úroku z dlužné jistiny úvěru ve 14,75 % ročně. Žalobou uplatněná částka se skládá z dlužné jistiny poskytnutého úvěru ve výši 72 513,49 Kč, poplatků za upomínky ve výši 900 Kč, smluvního úroku a úroku z prodlení. Postoupení pohledávky žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 včetně její přílohy – seznamu postoupených pohledávek. Výzvou ze dne 31. 12. 2024 byl žalovaný upomínán o zaplacení dluhu a zároveň upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.5. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru se žalovaný zavázal hradit věřiteli společně se splátkami úvěru smluvní úrok z dlužných částek sjednaný v pevné sazbě 42 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období srpna 2021 činila pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 7,67 % ročně. Dohodnutá výše úroku tedy více jak pětinásobně převyšuje tuto obvyklou úrokovou míru, což za situace, kdy úvěr byl sjednán na dobu neurčitou, doba čerpání úvěru tedy není z časového hlediska nijak omezena a RPSN je z tohoto důvodu stanovena pouze pro modelový případ jednorázového vyčerpání celého úvěrového rámce a jeho splacení do jednoho roku ve stejných pravidelných měsíčních splátkách, vede soud k závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Právě institut dobrých mravů lze považovat za korektiv, omezující autonomii vůle stran smlouvy a jejich možnosti sjednat si obsah smlouvy libovolně. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna naprosto nepřiměřená výši plnění, které původní věřitel žalovanému poskytl. Obsah smlouvy je navíc sjednán v rozporu s požadavky § 1811 odst. 1 o. z. Je formulován nejasným a zavádějícím způsobem, zejména v části popisující podmínky poskytnutí úvěru. Jak je již výše uvedeno, smluvní úrok byl sjednán v pevné výši 42 % ročně. Z obsahu smlouvy v tomto případě není zřejmé, jakým způsobem byla věřitelem stanovena výše celkové částky, kterou by žalovaný jako zákazník měl zaplatit. V úvodních ustanoveních smlouvy o úvěru je tato částka stanovena ve výši 112 297,44 Kč, přičemž dle obsahu žalobkyní předložené standardní informace o spotřebitelském úvěru by tato částka měla představovat úvěr + úrok v případě okamžitého vyčerpání celého úvěrového rámce a sjednání úvěru na období jednoho roku. V případě vyčerpání částky 90 000 Kč při úrokové sazbě 42 % ročně by se tedy mělo správně jednat o částku 127 800 Kč (90 000 Kč úvěr + 37 800 Kč úrok). Smlouva však ve svém textu žádným způsobem nevysvětluje, proč byly celkové náklady úvěru uvedeny v jejím textu ve výši 112 297,44 Kč. Uvedené částce a popsanému mechanismu přitom neodpovídá ani výše úroku vyčíslená žalovanému v transakčním výpisu, dle jehož obsahu žalovaný zaplatil ke dni 27. 8. 2022 na smluvním úroku částku 33 236,30 Kč, ke dni 27. 8. 2023 částku 36 727,04 Kč a ke dni 17. 3. 2024 (datum zesplatnění úvěru) měl na úroku dlužit dalších 10 938,35 Kč, když v mezidobí na úrok zaplatil 11 631,96 Kč. Za období šesti měsíců od výročí poskytnutí úvěru (27. 8. 2023) do zesplatnění tedy činil smluvní úrok celkem 22 570,31 Kč, což neodpovídá obsahu informací poskytnutých žalovanému o tom, že z poskytnuté částky 90 000 Kč by měl úrok za celý rok činit pouze 22 297,44 Kč. Tím spíše, že žalovaný zpočátku úvěr splácel, a ne vždy tak byla vyčerpaná celá jistina úvěru. Výše celkových nákladů úvěru je přitom jedním ze základních parametrů pro možnost posouzení individuální vhodnosti daného úvěrového produktu zákazníkem, zde tedy žalovaným vystupujícím v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. Nákladnost úvěru by tedy ve smlouvě měla být stanovena jednoznačným a vnitřně nerozporným způsobem. Tyto požadavky však daná smlouva nesplňuje a je tak v rozporu i s povinnostmi stanovenými v § 104 ve spojení s § 106 až 108 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o.z., neboť nákladnost úvěru, konkrétně výše smluvního ročního úroku, je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, které byl žalovaný povinen dle smlouvy platit. Smlouvu je z tohoto důvodu nutno posuzovat jako celek, jehož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána. Takto uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy.7. Nárok žalobkyně jako postupníka tedy bylo nutno právně posoudit podle § 2991 odst. 1 o.z., podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a dále podle § 2993 o.z., který stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně by tak měla právo na vrácení částky, kterou žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru její právní předchůdce poskytl, ponížené o úhradu žalovaného ve výši 138 490,54 Kč. Protože však žalovaný na dluh uhradil více než činila poskytnutá částka, zamítl soud žalobu v plném rozsahu.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy by úspěšný žalovaný měl právo na náhradu nákladů řízení, ale žádné náklady mu nevznikly, žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná, a proto právo na náhradu nákladů nemá.