Okresní soud v Táboře 10 C 112/2026-32 – Smlouva pracovní

Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 70 606,91 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 13. 5. 2025 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností , Anonymizováno, Tvrdila, že žalovaný na základě této smlouvy postupně vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 92 571 Kč, avšak své smluvní povinnosti řádně neplnil, v důsledku čehož se celý dluh stal splatným. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce před uzavřením úvěrové smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to porovnáním jeho doložitelných příjmů a deklarovaných výdajů, kdy klientům je ponechávána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku a současně provedením lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, případně též SOLUS, NRKI a BRKI. Odesláním žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit a že řádně zvážil své možnosti. Na základě takto zjištěných údajů věřitel neshledal důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný o úvěr požádal dobrovolně, potvrdil správnost poskytnutých údajů a prohlásil, že je schopen své závazky řádně plnit. Současně uvedla, že žalovaný na úvěr celkem uhradil částku 67 533,33 Kč, přičemž ke dni postoupení pohledávky činila dlužná částka 70 606,91 Kč a sestávala z jistiny, smluvního úroku a nákladů spojených s vymáháním. Pro případ, že by soud neshledal nárok důvodným ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, uplatnila žalobkyně alespoň nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího poskytnutým a nevráceným peněžním prostředkům. V replice k odporu žalovaného setrvala na stanovisku, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena v souladu se zákonem a že nárok uplatněný žalobou je po právu.2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal především, že před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru nebyla jeho úvěruschopnost posouzena s odbornou péčí v rozsahu vyžadovaném zákonem o spotřebitelském úvěru. Uváděl, že v době uzavření smlouvy měl další finanční závazky, které měly být při hodnocení jeho schopnosti úvěr splácet řádně zohledněny, avšak podle jeho názoru se tak nestalo. Současně namítal nepřiměřenost smluvních podmínek úvěru, zejména výši úrokového zatížení a roční procentní sazby nákladů, které považoval za nepřiměřené. Rozporoval rovněž výši žalobkyní uplatněné pohledávky a požadoval její podrobné doložení, včetně rozpisu jednotlivých čerpání, provedených úhrad a způsobu výpočtu žalované částky. Tvrdil, že na úvěr již uhradil přibližně 22 989 Kč. Dále poukazoval na to, že se svým závazkům nevyhýbal a po vzniku finančních obtíží opakovaně usiloval o dohodu s původním věřitelem, zejména o snížení měsíčních splátek či sjednání jiného splátkového kalendáře odpovídajícího jeho finanční situaci, avšak bez úspěchu. Současně upozornil, že ve věci předmětného spotřebitelského úvěru bylo dne 25. 11. 2025 zahájeno řízení před finančním arbitrem pod sp.zn. , anonymizováno, , v němž uplatňuje námitky nedostatečného posouzení úvěruschopnosti, nepřiměřenosti RPSN a rozporu některých smluvních ujednání s dobrými mravy a navrhl, aby soud tuto skutečnost při svém rozhodování zohlednil.3. Skutečnost, že ve věci bylo dříve zahájeno řízení před finančním arbitrem nebrání tomu, aby soud věc projednal a rozhodl. Podle § 9 písm. b) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, je návrh podaný finančnímu arbitrovi nepřípustný, jestliže ve věci samé již rozhodl soud nebo v téže věci probíhá řízení před soudem. Zjistí-li finanční arbitr tuto skutečnost dodatečně, řízení podle § 14 odst. 1 písm. a) téhož zákona usnesením zastaví. Zákon tedy výslovně řeší souběh obou řízení ve prospěch řízení soudního. Dřívější zahájení řízení před finančním arbitrem proto nezakládá překážku litispendence pro následné řízení před soudem. Naopak zahájení soudního řízení způsobuje nepřípustnost návrhu projednávaného finančním arbitrem a je důvodem k zastavení řízení před ním.4. Soud ve věci nařídil jednání na 16. 9. 2026. Žalobkyně se z účasti na jednání písemně omluvila. Z tohoto důvodu soud rozhodoval bez její přítomnosti, neboť byly splněny podmínky dle § 101 odst. 3 o.s.ř.5. Ze žalobkyní předložené smluvní dokumentace (smlouva o úvěru a standardní informace o spotřebitelském úvěru) soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně Multitude Bank p.l.c. byla dne 13. 5. 2025 uzavřena žalobkyní tvrzená smlouva o revolvingovém úvěru. Na základě této smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěrový rámec 45 000 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet v pravidelných měsíčních splátkách stanovených nejméně na 13 % z dlužné částky. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas. Z dokladů o výběrech předložených žalobkyní vyplývá, že žalovaný ze smlouvy načerpal celkem 92 571 Kč a na splátky zaplatil celkem 67 533,33 Kč. Při jednání žalovaný s výší těchto celkových částek souhlasil. Věřitel vyzýval žalovaného k plnění fakturami, poslední fakturou č. , hodnota, je upozornil na celkový dluh ve výši 70 953,15 Kč a vyzval jej k zaplacení nejméně částky 31 029,90 Kč do 14. 2. 2026. Následně věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením ze dne 20. 3. 2026 a současně byl vyzván k zaplacení dluhu s upozorněním na možné soudní vymáhání.6. Pokud se jedná o proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele před uzavřením shora uvedené smlouvy, žalobkyně předložila soudu pouze kopii občanského průkazu žalovaného, a informace k žádosti o půjčku. Tato informace však obsahuje pouze informace o úvěru samotném, pokud se jedná o informace o žalovaném, jsou uvedeny pouze jeho osobní údaje a poznámka o tom, že zdrojem jeho příjmu je mzda. Žalovaný při jednání soudu uvedl, že proces ověření jeho úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy vůbec neproběhl. Údaje uvedené v informaci k žádosti o půjčku vyplnil sám na mobilním telefonu během vyplňování žádosti o úvěr. Po odeslání těchto údajů nedošlo ze strany věřitele k žádným dotazům či ověřování a během několik minut obdržel zprávu o tom, že mu byl úvěr schválen.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Z uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že úvěruschopnost představuje schopnost spotřebitele splácet úvěr. Jde o ekonomickou kategorii založenou primárně na objektivních kritériích. Poskytovatel úvěru je povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Úvěr smí být poskytnut pouze tehdy, pokud nevyplývají z výsledku posouzení důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet. Poskytovatel musí vycházet nejen z údajů sdělených spotřebitelem, ale i z informací získaných z dalších dostupných zdrojů, zejména veřejných evidencí a úvěrových registrů. Součástí odborné péče je dále povinnost tvrzení spotřebitele ověřovat. Nestačí pouhé neověřené prohlášení o příjmech, výdajích či majetku. Informace musí být objektivizovány doklady třetích osob, typicky pracovní smlouvou, výpisy z účtu či potvrzeními o příjmu. Rozsah zjišťovaných údajů musí odpovídat principu přiměřenosti. Jádrem posouzení je analýza schopnosti spotřebitele splácet pravidelné splátky úvěru. To vyžaduje zjištění a vyhodnocení příjmů spotřebitele, včetně jejich stability a očekávaného vývoje, dále zjištění a vyhodnocení výdajů, a to jak běžných životních nákladů, tak existujících závazků a nových splátek včetně posouzení dosavadních dluhů a způsobu jejich plnění. Posouzení musí zahrnovat obě strany rozpočtu spotřebitele, tedy příjmy i výdaje. Není přípustné vycházet pouze z jedné složky, ani předpokládat výdaje bez jejich zjištění. Poskytovatel musí při posouzení úvěruschopnosti postupovat obezřetně a aktivně. Musí využívat dostupné informace, porovnávat zjištěné údaje s obecně známými ekonomickými ukazateli a vyvarovat se mechanického přebírání tvrzení spotřebitele. Cílem posouzení je zabránit poskytnutí úvěru, který by vedl k předlužení spotřebitele nebo k jeho nepřiměřené finanční zátěži.13. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně uvedeným požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru nedostál. Ze skutkových zjištění učiněných v řízení nevyplývá, že by před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 13. 5. 2025 provedl jakékoli skutečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného založené na nezbytných, spolehlivých a dostatečných informacích o jeho finanční situaci.14. Žalobkyně k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti předložila toliko kopii občanského průkazu žalovaného a dokument označený jako informace k žádosti o půjčku. Z tohoto dokumentu však nevyplývají žádné konkrétní údaje o příjmech žalovaného, jejich výši, pravidelnosti či zdroji, s výjimkou obecné poznámky, že zdrojem příjmu je mzda. Dokument neobsahuje ani žádné údaje o výdajích žalovaného, jeho dalších finančních závazcích, vyživovacích povinnostech, majetkových poměrech ani jiných skutečnostech významných pro posouzení jeho schopnosti úvěr splácet. Z předložených listin rovněž nelze zjistit, jakým způsobem měl věřitel dospět k závěru, že žalovaný bude schopen plnit své povinnosti ze smlouvy o revolvingovém úvěru.15. Žalobkyně sice tvrdila, že věřitel ověřoval údaje žalovaného prostřednictvím různých registrů a veřejných evidencí, zejména ISIR, CEE, CRKI, EUCB, případně SOLUS, NRKI a BRKI, avšak k prokázání těchto tvrzení nepředložila žádný důkaz. Ve spise nejsou založeny žádné výstupy z registrů ani jiné podklady dokládající, že takové lustrace byly skutečně provedeny a jaké informace z nich vyplynuly. I kdyby přitom bylo prokázáno, že věřitel registry lustroval, samo o sobě by to nepostačovalo. Údaje z úvěrových registrů mohou poskytnout informaci o dosavadních závazcích spotřebitele a o způsobu jejich plnění, nenahrazují však zjištění a vyhodnocení jeho příjmů a výdajů, které tvoří základ posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.16. Žalobkyně dále argumentovala tím, že žalovaný v žádosti o úvěr potvrdil správnost poskytnutých údajů, prohlásil, že má pravidelný příjem a uvedl, že je schopen úvěr splácet. Takové prohlášení spotřebitele však samo o sobě nemůže představovat řádné posouzení úvěruschopnosti. Zákon naopak ukládá poskytovateli úvěru povinnost aktivně zjišťovat a ověřovat informace rozhodné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr. Smyslem této právní úpravy je ochrana spotřebitele před poskytováním úvěrů bez odpovídajícího posouzení jeho finanční situace. Poskytovatel proto nemůže přenášet odpovědnost za splnění své zákonné povinnosti na spotřebitele tím, že se spokojí s jeho obecným prohlášením o schopnosti splácet.17. Významné je rovněž sdělení žalovaného, že při podání žádosti pouze vyplnil příslušné údaje do formuláře v mobilním telefonu a během několika minut od odeslání žádosti mu bylo oznámeno schválení úvěru, aniž by byl vyzván k doložení jakýchkoli podkladů nebo aniž by s ním věřitel vedl další komunikaci směřující k ověření jeho finanční situace. Toto tvrzení koresponduje s absencí jakýchkoliv podkladů dokládajících proces posouzení úvěruschopnosti ve spise.18. Za této situace soud uzavírá, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy zjišťoval příjmy žalovaného v rozsahu umožňujícím jejich reálné vyhodnocení, že by zjišťoval jeho pravidelné výdaje a další závazky, ani že by tyto údaje vzájemně porovnal a vyhodnotil jejich dopad na schopnost žalovaného splácet sjednaný úvěr. Věřitel tak nemohl dospět k zákonem požadovanému závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Soud proto dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla před uzavřením smlouvy posouzena s odbornou péčí ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru.19. Důsledkem tohoto pochybení je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Žalovaný je proto povinen vrátit pouze dosud neuhrazenou část poskytnuté jistiny v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný načerpal z předmětné smlouvy celkem 92 571 Kč a uhradil celkem 67 533,33 Kč, rozdíl tedy činí 25 037,67 Kč. Tuto částku soud uložil žalovanému zaplatit výrokem I. tohoto rozsudku, a to ve splátkách po 2 000 Kč. Tuto výši splátky žalovaný sám označil za přiměřenou svým možnostem.20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy úspěšnějším účastníkem byl žalovaný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly.