Okresní soud v Táboře 10 C 276/2025-186 – Smlouva pracovní

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení pohledávek ze dvou spotřebitelských úvěrových smluv uzavřených se žalovanou, a to ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 5. 2023, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalované úvěrový rámec ve výši 200 000 Kč. Úvěr měla žalovaná splácet v pravidelných měsíčních splátkách včetně sjednaných úroků a poplatků. Žalovaná načerpala celkem 431 270 Kč a uhradila ke dni podání žaloby celkem 310 777 Kč. Žalobkyně po zesplatnění úvěru ke dni 22. 5. 2025 požadovala po žalované zaplacení částky 201 155,36 Kč tvořené neuhrazenou jistinou 199 555,36 Kč, náklady na vymáhání 600 Kč a smluvní pokutou za prodlení žalované s úhradou splátek podle úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek 1 000 Kč, dále kapitalizovaný úrok 26 826,06 Kč, úrok 12 % ročně z částky 199 555,36 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 5 381,87 Kč za dobu od 6. 6. 2025 do 25. 8. 2025 a zákonný úrok z prodlení 12 % ročně z částky 201 155,36 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení. Dále žalobkyně požadovala plnění ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 8. 3. 2024, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 589 007 Kč, splatný v 96 měsíčních splátkách po 10 798 Kč zahrnujících i úroky a poplatky. Na závazek z této smlouvy žalovaná uhradila ke dni podání žaloby 121 831 Kč. Po zesplatnění úvěru ke dni 20. 5. 2025 žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 553 180,18 Kč tvořené neuhrazenou jistinou 552 080,18 Kč, náklady na vymáhání 600 Kč a smluvní pokutou podle úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek 500 Kč, dále kapitalizovaný úrok 38 287,90 Kč, úrok 12 % ročně z částky 552 080,18 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 15 232,78 Kč za dobu od 4. 6. 2025 do 25. 8. 2025 a zákonný úrok z prodlení 12 % ročně z částky 553 180,18 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaná porušila povinnost oba úvěry řádně a včas splácet, čímž byly podle smluvních podmínek splněny předpoklady pro zesplatnění. Žalovaná byla vyzvána ke splacení celého dluhu i předžalobní výzvou, avšak dluh neuhradila. K námitce žalované týkající se posouzení její úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že před uzavřením obou smluv zkoumala, zda žalovaná bude schopna sjednané úvěry splácet, a to zejména výpočtem tzv. maximálního limitu měsíční splátky (MLS), jehož účelem podle žalobkyně bylo zjistit, zda žalované po započtení příjmů a nezbytných měsíčních výdajů, včetně výdajů na bydlení, stravu, dopravu a již existující závazky, zbývá dostatek prostředků k úhradě nové splátky. Žalobkyně výpočet MLS i jeho metodiku předložila jako přílohu nazvanou Ověření bonity MLS s tvrzením, že tento výpočet by měl zahrnovat jak příjmovou, tak výdajovou stránku žalované včetně závazků zjištěných z externích registrů. U smlouvy č. , hodnota, žalobkyně tvrdila, že žalovaná při kontraktačním procesu uvedla jako zdroj příjmu podnikání, přičemž žalobkyně si k ověření příjmů a výdajů vyžádala výpisy z účtu za období od 1. 11. 2023 do 29. 2. 2024 a přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2023. Z těchto podkladů měla ověřit, že příjmy žalované odpovídaly údajům uvedeným ve smlouvě, a současně měla ověřit její běžné výdaje, zejména platby za stravu a telekomunikační služby. Žalobkyně dále uvedla, že z výpisů z účtu vyplynulo, že žalovaná značnou část prostředků vybírala v hotovosti, takže žalobkyně nemohla zjistit jejich následné použití. Samotné výběry proto hodnotila jako výdaje žalované a dovozovala, že žalovaná měla po převzetí úvěrového závazku své výdaje, včetně výběrů hotovosti, přizpůsobit povinnosti úvěr splácet. U téže smlouvy žalobkyně dále tvrdila, že ze zprávy NRKI zjistila předchozí závazky žalované a její měsíční splátkové zatížení, konkrétně 8 523 Kč u osobních závazků, 3 200 Kč u spotřebních závazků a 4 994 Kč u kreditní karty a tyto závazky rovněž zahrnula do výpočtu MLS, přičemž do výpočtu MLS zahrnula rovněž kontokorentní a revolvingový úvěr podle údajů žalované uvedených v žádosti. Dle zprávy NRKI se žalovaná za dobu trvání závazků nedostala do prodlení s jejich splácením. Vedle toho žalobkyně tvrdila, že u smlouvy č. , hodnota, provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, CEE a ISIR, přičemž v registru SOLUS nebyl nalezen žádný závazek po splatnosti a v registrech CEE a ISIR nebyla žalovaná nalezena. U smlouvy č. , hodnota, žalobkyně obdobně uvedla, že žalovaná jako zdroj příjmu deklarovala podnikání, k ověření příjmů a výdajů si žalobkyně vyžádala výpisy z účtu za období od 1. 2. 2023 do 30. 4. 2023 a přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2022 a z těchto podkladů měla ověřit výši příjmů odpovídající smluvním údajům i běžné výdaje žalované, zejména výdaje na stravu, drogerii, léky a telekomunikační služby. Žalobkyně dále tvrdila, že z výpisu z účtu u této smlouvy vyplynulo, že žalovaná disponovala nad rámec zjištěných příjmů finančními prostředky nejméně 40 000 Kč, které však žalobkyně do výpočtu MLS nezahrnula, a že některé výdaje žalované měly povahu zbytných nebo jednorázových výdajů, například výdaje za automyčku, květiny nebo služby typu spa, které podle žalobkyně bylo možné v návaznosti na převzetí úvěrového závazku omezit. Zprávou NRKI měla žalobkyně u smlouvy č. , hodnota, zjistit předchozí závazky žalované a měsíční splátky na ně ve výši 11 882 Kč. Současně žalobkyně zdůraznila, že žalovaná se podle zpráv NRKI po dobu trvání dosavadních závazků nedostávala do prodlení se splácením, takže její platební morálka byla podle žalobkyně na velmi vysoké úrovni. Také u této smlouvy žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, CEE a ISIR, přičemž v SOLUS nebyl nalezen žádný závazek po splatnosti a v registrech CEE a ISIR nebyla žalovaná nalezena; u ISIR žalobkyně doplnila, že výsledek se z technických důvodů nevygeneroval do karty klienta, avšak lustrace byla podle ní provedena a výsledek doložila výstřižkem z interního systému. Řádnost posouzení úvěruschopnosti potvrzuje dle žalobkyně i následné plnění žalované, zejména u smlouvy č. , hodnota, , na kterou žalovaná podle žalobkyně hradila od června 2023 do května 2025, tedy téměř dva roky před zesplatněním úvěru. Podle žalobkyně případná pozdější změna poměrů žalované nemůže zpětně zakládat závěr, že úvěruschopnost nebyla před uzavřením smluv prověřena dostatečně. Žalobkyně uzavřela, že při posouzení vycházela z informací získaných od žalované, z výpisů z účtu, daňových přiznání, výpočtu MLS, zpráv NRKI a dalších databází a že s ohledem na výši úvěrů a sjednaných splátek neshledala důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěry splácet. V právní rovině žalobkyně namítala, že § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) nestanoví jediný závazný postup posouzení úvěruschopnosti a že poskytovatel úvěru má při volbě rozsahu a způsobu ověřování informací prostor pro uvážení, omezený požadavkem nezbytnosti, spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti informací. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-449/13, na Obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví, komentářovou literaturu k zákonu o spotřebitelském úvěru a další citovanou judikaturu, z nichž dovozovala, že není vyžadováno mechanické dokládání všech příjmů a výdajů spotřebitele a že lze využít statistické či automatizované modely, pokud je poskytovatel schopen jejich použití doložit a odůvodnit. Žalobkyně přitom výslovně zdůrazňovala princip přiměřenosti, podle něhož se rozsah ověřování odvíjí od okolností konkrétního případu, osobní situace spotřebitele, výše úvěru a rizikovosti transakce, a tvrdila, že její postup těmto požadavkům odpovídal. K námitce nepřiměřenosti sjednaných úroků žalobkyně uvedla, že sjednané sazby nepovažuje za rozporné s dobrými mravy ani se spotřebitelskou ochranou, přičemž u smlouvy č. , hodnota, uváděla sazbu 23,88 % ročně a u smlouvy č. , hodnota, sazbu 23,90 % ročně a srovnávala je s průměrnými sazbami podle údajů ČNB.2. Po podání žaloby vzala žalobkyně žalobu postupně částečně zpět z důvodu plateb žalované. Nejprve po úhradách 4 994 Kč dne 15. 9. 2025, 15. 10. 2025 a 12. 11. 2025 ke smlouvě č. , hodnota, vzala žalobu zpět co do částky 3 235,39 Kč, kapitalizovaného úroku 11 746,61 Kč a vymezeného běžícího úroku a úroku z prodlení, a po úhradách 10 800 Kč dne 15. 9. 2025, 15. 10. 2025 a 12. 11. 2025 ke smlouvě č. , hodnota, vzala žalobu zpět co do částky 16 780,74 Kč, kapitalizovaného úroku 15 619,26 Kč a vymezeného běžícího úroku a úroku z prodlení.3. Následně po dalších úhradách ke smlouvě č. , hodnota, ve výši 10 800 Kč dne 12. 12. 2025 a po 11 000 Kč dne 12. 1. 2026, 12. 2. 2026 a 12. 3. 2026 vzala žalobu zpět co do částky 43 800 Kč a odpovídajícího úroku a úroku z prodlení, a po úhradách ke smlouvě č. , hodnota, po 5 000 Kč dne 12. 12. 2025, 12. 1. 2026, 12. 2. 2026 a 12. 3. 2026 vzala žalobu zpět co do částky 20 000 Kč a odpovídajícího úroku a úroku z prodlení.4. Konečně po dalších úhradách ke smlouvě č. , hodnota, po 11 000 Kč dne 10. 4. 2026 a dne 12. 5. 2026 vzala žalobu zpět co do částky 22 000 Kč a odpovídajícího úroku a úroku z prodlení, a po úhradách ke smlouvě č. , hodnota, po 5 000 Kč dne 10. 4. 2026 a dne 12. 5. 2026 vzala žalobu zpět co do částky 10 000 Kč a odpovídajícího úroku a úroku z prodlení.5. Žalovaná namítala, že obě smlouvy o úvěru označené žalobkyní jsou absolutně neplatné, neboť žalobkyně před jejich uzavřením (resp. u smlouvy č. , hodnota, ani před navýšením úvěrového rámce) řádně a s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalované podle § 86 odst. 1 ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná tvrdila, že v době uzavření smluv úvěruschopná nebyla, když splácela větší množství spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně si před podpisem smluv neobstarala dostatečné podklady k ověření jejích skutečných příjmů a výdajů, neověřila její výdajovou stránku, nevyžádala si podklady k bydlení, inkasu a dalším pravidelným nákladům a nemohla se spokojit pouze s tvrzeními žalované, daňovým přiznáním, údaji ze žádosti, interními modely, životním minimem nebo automatizovanými výpočty. Podle žalované měl věřitel vycházet z ověřených údajů o příjmech i skutečných pravidelných výdajích a tyto vzájemně porovnat. Z výpisů z účtu za období od 1. 2. 2023 do 30. 4. 2023, které žalobkyně podle svého vyjádření měla mít k dispozici před uzavřením smlouvy č. , hodnota, , bylo zřejmé, že výdaje žalované převyšovaly její příjmy, že v březnu 2023 činil zůstatek na účtu 726 Kč a v dubnu 2023 činil 323 Kč, a že žalovaná neměla žádnou finanční rezervu, z níž by mohla hradit minimální měsíční splátku 2 497 Kč. Žalobkyně podle žalované současně nezohlednila její výdaje na bydlení, splácení dalších půjček ani výdaje na běžné potřeby domácnosti. Žalobkyně tak nemohla dojít k závěru, že žalovaná je úvěruschopná. Ve vztahu ke smlouvě č. , hodnota, žalovaná obdobně tvrdila, že z výpisů z účtu za období od 1. 11. 2023 do 29. 2. 2024 musela žalobkyně zjistit, že zůstatky na účtu žalované nepřesahovaly ani částku 1 000 Kč a že žalovaná proto nemohla být schopna splácet úvěr s měsíční splátkou 10 798 Kč. Z těchto výpisů podle žalované nebylo možné ověřit ani nezbytné výdaje na bydlení, neboť žádná z odchozích plateb nebyla takto označena a žalobkyně nezohlednila ani nepravidelné či mimořádné výdaje, například ošacení, nedoplatky energií, nepravidelné výdaje domácnosti nebo cestovní výdaje. Žalobkyně tak porušila povinnost jednat se znalostí a pečlivostí podle § 5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) a povinnost odborné péče podle zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako profesionální poskytovatel úvěrů měla právě z podkladů, které si sama vyžádala, zjistit, že žalovaná úvěruschopná není. Pokud žalobkyně ve výsledku vycházela pouze z automatizovaných výpočtů, byl podle žalované takový postup nedostatečný, protože tyto výpočty nebyly podloženy skutečnými výdaji žalované. Žalovaná dále namítala, že smlouvy jsou neplatné také pro značnou nerovnost v právech a povinnostech stran a pro rozpor sjednaných úroků s dobrými mravy. Z neplatnosti smluv žalovaná dovozovala, že žalobkyně nemá nárok na smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty ani úroky z prodlení ze smluvního dluhu, nýbrž nanejvýš na vrácení dosud nesplacené poskytnuté jistiny jako bezdůvodného obohacení, a to v době přiměřené možnostem spotřebitele podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná žádala o povolení splátek v částce nepřevyšující 16 000 Kč měsíčně. K tomu doložila výplatní pásky za prosinec 2025 až březen 2026 a uvedla, že současně hradí úvěr od společnosti , právnická osoba, . poskytovaný službou , Anonymizováno, ve splátce 6 200 Kč měsíčně.6. Současně žalovaná uvedla, že mezi účastníky byly uzavřeny i další smlouvy o spotřebitelském úvěru, které označila jako smlouvy č. , hodnota, až 10, a které považovala za neplatné opět z důvodu porušení věřitele řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka před uzavřením smlouvy. Konkrétně u smlouvy č. , hodnota, měla žalovaná obdržet 60 000 Kč a uhradit 66 721 Kč, takže bezdůvodné obohacení žalobkyně mělo činit 6 721 Kč, u smlouvy č. , hodnota, měla žalovaná obdržet 51 181 Kč a uhradit 60 116 Kč, takže bezdůvodné obohacení žalobkyně mělo činit 8 935 Kč, u smlouvy č. , hodnota, měla žalovaná obdržet 157 611 Kč a uhradit 175 766 Kč, takže bezdůvodné obohacení žalobkyně mělo činit 18 155 Kč, u smlouvy č. , hodnota, měla žalovaná obdržet 196 110 Kč a uhradit 201 271,64 Kč, takže bezdůvodné obohacení žalobkyně mělo činit 5 161,64 Kč, u smlouvy č. , hodnota, měla žalovaná obdržet 430 000 Kč a uhradit 486 508 Kč, takže bezdůvodné obohacení žalobkyně mělo činit 56 508 Kč, u smlouvy č. , hodnota, měla žalovaná obdržet 101 764 Kč a uhradit 105 600 Kč, takže bezdůvodné obohacení žalobkyně mělo činit 3 836 Kč, u smlouvy č. , hodnota, měla žalovaná obdržet 7 000 Kč a uhradit 7 248 Kč, takže bezdůvodné obohacení žalobkyně mělo činit 248 Kč, a u smlouvy č. , hodnota, měla žalovaná obdržet 15 000 Kč a uhradit 15 594 Kč, takže bezdůvodné obohacení žalobkyně mělo činit 594 Kč. Žalovaná tedy tvrdila, že na smlouvy č. , hodnota, až 10 uhradila žalobkyni celkem 1 118 824,64 Kč, ačkoli při jejich tvrzené neplatnosti měla vrátit pouze poskytnutou jistinu 1 018 666 Kč, takže rozdíl 100 158,64 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalobkyně. Žalovaná tvrdila, že žalobkyni předžalobní výzvou ze dne 17. 3. 2026, doručenou dne 18. 3. 2026, vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení 100 158,64 Kč a dne 19. 3. 2026 provedla jednostranný zápočet této své pohledávky proti nároku žalobkyně ze smlouvy č. , hodnota, . K přípustnosti zápočtu žalovaná uváděla, že účinky započtení nastávají okamžikem, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, a že u pasivně započítávané pohledávky se vyžaduje splnitelnost dluhu, nikoli jeho splatnost. Pohledávka žalované z bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně byla splatná na základě předžalobní výzvy, zatímco pohledávka žalobkyně na vrácení jistiny z neplatných úvěrových smluv byla alespoň splnitelná, a proto mohla být pasivně započtena, byť její splatnost podle žalované závisí na určení soudu podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Ke splatnosti nároku žalobkyně žalovaná opakovaně namítala, že žalobkyně žalobou neuplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatných smluv, ale nárok na plnění ze smluv, které podle žalované platně nevznikly, a že žalobkyně žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení nevyzvala. Podle žalované proto splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu nenastala před podáním žaloby, nýbrž může nastat až rozhodnutím soudu, který má podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru určit dobu přiměřenou možnostem spotřebitele, případně splátkový kalendář. Žalovaná dovozovala, že jde o jiný nárok, než jaký žalobkyně uplatnila, neboť soud má nejprve posoudit poměry spotřebitele a určit výši a čas vrácení poskytnuté jistiny, zatímco žalobkyně se domáhá plnění ze smluv včetně smluvních úroků a dalších příslušenství. Z tohoto důvodu považovala žalobu za předčasnou a nedůvodnou. Žalovaná souhlasila s částečnými zpětvzetími žaloby, avšak tvrdila, že procesní zavinění na zastavení řízení je na straně žalobkyně, protože ta podala žalobu na plnění ze smlouvy, ačkoli podle žalované bylo třeba vypořádat vzájemná plnění z neplatných smluv jako bezdůvodné obohacení. Platby, které žalovaná v průběhu řízení žalobkyni poskytla a pro které žalobkyně následně vzala žalobu zčásti zpět, označovala žalovaná za předčasné vracení bezdůvodného obohacení, tedy za plnění poskytnuté ještě před splatností povinnosti stanovené soudem podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a tvrdila, že tyto platby nemohou jít k její tíži při posuzování zavinění na zastavení řízení.7. Mezi účastníky nebylo sporné, a vyplývá to i z předložené smluvní dokumentace (smlouva o úvěru a úvěrové podmínky), že mezi nimi byla dne 9. 5. 2023 uzavřena žalobkyní tvrzená smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované nejprve úvěrový rámec 100 000 Kč. Úvěr měla žalovaná splácet v pravidelných měsíčních splátkách stanovených na 2,5 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Úvěrový rámec byl následně dodatkem ke smlouvě ze dne 1. 7. 2023 navýšen na 200 000 Kč. Dne 22. 5. 2025 zaslala žalobkyně žalované výzvu ke splacení celého úvěru z důvodu prodlení s úhradou závazků z uvedené smlouvy a dne 12. 6. 2025 předžalobní výzvu k plnění závazku z uvedené úvěrové smlouvy. Účastníci se shodovali i v tom, že ke dni rozhodnutí soudu žalovaná z tohoto úvěru načerpala celkem částku 431 270 Kč a zaplatila celkem 355 759 Kč (z toho 310 777 Kč zaplatila žalovaná ke dni podání žaloby a po podání žaloby provedla dne 15. 9. 2025 úhradu částky 4 994 Kč, dne 15. 10. 2025 úhradu částky 4 994 Kč, dne 12. 11. 2025 úhradu částky 4 994 Kč, dne 12. 12. 2025 úhradu částky 5 000 Kč, dne 12. 1. 2026 úhradu částky 5 000 Kč, dne 12. 2. 2026 úhradu částky 5 000 Kč, dne 12. 3. 2026 úhradu částky 5 000 Kč, dne 10. 4. 2026 úhradu částky 5 000 Kč a dne 12. 5. 2026 úhradu částky 5 000 Kč).8. Mezi účastníky nebylo dále sporné, a vyplývá to i z předložené smluvní dokumentace (smlouva o úvěru a úvěrové podmínky), že mezi nimi byla dne 8. 3. 2024 uzavřena žalobkyní tvrzená smlouva o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 589 007 Kč. Dle obsahu smlouvy a úvěrových podmínek sloužil tento úvěr k úhradě dluhů žalované uvedených v příloze č. , hodnota, ) smlouvy – dluhu žalované u žalobkyně ze shora uvedené smlouvy č. , hodnota, , na jehož splacení byla vyplacena částka 202 651 Kč (tato splátka je zřejmá i z výpisu čerpání a úhrad předloženého žalobkyní k tomuto předchozímu úvěru) a dále dvou dluhů u , právnická osoba, . ze smluv uzavřených dne 30. 1. 2023 – vyplacena částka 176 099 Kč a ze dne 13. 7. 2023 – vyplacena částka 158 257 Kč. Částku 52 000 Kč pak vyplatila žalobkyně žalované na účet vedený u , právnická osoba, . Úvěr měla žalovaná splácet v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 10 798 Kč. Dne 20. 5. 2025 zaslala žalobkyně žalované výzvu ke splacení celého úvěru z důvodu prodlení s úhradou závazků z uvedené smlouvy a dne 12. 6. 2025 předžalobní výzvu k plnění závazku z uvedené úvěrové smlouvy. Účastníci se shodovali i v tom, že ke dni rozhodnutí soudu žalovaná z tohoto úvěru načerpala celkem částku 589 007 Kč a zaplatila celkem 220 031 Kč (z toho 121 831 Kč zaplatila žalovaná ke dni podání žaloby a po podání žaloby provedla dne 15. 9. 2025 úhradu částky 10 800 Kč, dne 15. 10. 2025 úhradu částky 10 800 Kč, dne 12. 11. 2025 úhradu částky 10 800 Kč, dne 12. 12. 2025 úhradu částky 10 800 Kč, dne 12. 1. 2026 úhradu částky 11 000 Kč, dne 12. 2. 2026 úhradu částky 11 000 Kč, dne 12. 3. 2026 úhradu částky 11 000 Kč, dne 10. 4. 2026 úhradu částky 11 000 Kč a dne 12. 5. 2026 úhradu částky 11 000 Kč).9. Pokud se jedná o proces posuzování úvěruschopnosti žalované ze strany věřitele před uzavřením shora uvedených smluv, žalobkyně k oběma smlouvám předložila kartu klienta, úvěrovou zprávu, výpočet maximálního limitu měsíční splátky (MLS), výpisy z účtu žalované za měsíce předcházející uzavření smlouvy a daňové přiznání za předchozí období.10. Ke smlouvě č. , hodnota, je z karty klienta zřejmé, že žalovaná jako zdroj příjmů uvedla příjem z podnikatelské činnosti, výši svého příjmu 40 000 Kč, výši příjmu ostatních členů domácnosti 35 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 17 000 Kč. Žalovaná dle karty klienta neprocházela centrální evidencí exekucí, byla ověřena platnost jejího občanského průkazu a neměla záznam o dluhu v registru NRKI. Podle obsahu úvěrové zprávy měla žalovaná v době uzavírání smlouvy již 4 existující úvěry, celkem dlužila 1 364 629 Kč, součet měsíčních splátek činil 11 882 Kč. Celkem , hodnota, žádostí žalované o poskytnutí úvěru bylo odmítnuto. Oproti tomu výpočet , jméno FO, žalobkyně sice vychází z žalovanou uvedené výše příjmu 40 000 Kč, ale namísto žalovanou uvedených měsíčních výdajů domácnosti 17 000 Kč kalkuluje pouze s životním minimem ve výši 4 470 Kč, které zahrnuje do výdajové stránky žalované, stejně jako splátky úvěrů žalované (11 882 Kč splátky jiným společnostem). Z obsahu přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalované za rok 2022 vyplývá, že žalobkyně vyšla při ověřování výše příjmu žalované pouze z jejího tvrzení a nehodnotila jeho pravdivost komplexně s obsahem daňového přiznání. Z toho totiž vyplývá, že žalovaná sice vykázala roční příjem 482 000 Kč, což po rozpočtení činí 40 000 Kč měsíčně, tato částka však nepředstavuje čistý měsíční příjem žalované, neboť od něj je nutno odečíst vykázané výdaje (289 200 Kč) a daň z příjmů. Z bilance vyplývající z výpisů z účtu žalované za období předcházející uzavření smlouvy (2/2023, 3/2023 a 4/2023) vyplývá, že v únoru, kdy příjem žalované na účtu převyšoval její výdaje, si kromě příjmu z podnikání převedla žalovaná částku 20 000 Kč ze svého jiného účtu, naopak v březnu její výdaje převyšovaly příjmy o 9 000 Kč a v dubnu byl rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované pouze v řádech stokorun, přičemž rovněž v tomto měsíci si žalovaná převedla částku 20 000 Kč ze svého jiného účtu. Ve výpisech nikde nejsou patrné platby na sociální a zdravotní pojištění. Veškeré uvedené podklady k posuzování úvěruschopnosti žalované se vztahují pouze k období před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru. Z přednesů obou stran vyplývá, že v době před 1. 7. 2023, kdy výše úvěrového rámce byla navýšena na dvojnásobek, tedy na 200 000 Kč, již žalobkyně úvěruschopnost žalované žádným způsobem neprověřovala.11. Ke smlouvě č. , hodnota, je z karty klienta zřejmé, že žalovaná jako zdroj příjmů uvedla příjem z podnikatelské činnosti, výši svého příjmu 45 000 Kč, výši příjmu ostatních členů domácnosti 25 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 26 300 Kč. Žalovaná dle karty klienta neprocházela insolvenčním rejstříkem ani centrální evidencí exekucí, byla ověřena platnost jejího občanského průkazu a neměla záznam o dluhu v registru NRKI. Podle obsahu úvěrové zprávy měla žalovaná v době uzavírání smlouvy již 4 existující úvěry a 2 kreditní karty, celkem dlužila 1 094 957 Kč, součet měsíčních splátek činil 11 723 Kč. Celkem , hodnota, žádostí žalované o poskytnutí úvěru bylo odmítnuto. Oproti tomu výpočet MLS žalobkyně sice vychází z žalovanou uvedené výše příjmu 45 000 Kč, ale namísto žalovanou uvedených měsíčních výdajů domácnosti 26 300 Kč kalkuluje pouze s životním minimem ve výši 4 470 Kč, které zahrnuje do výdajové stránky žalované, stejně jako splátky úvěrů žalované, které jsou však uvedeny v jiné výši než v úvěrové zprávě (13 718 Kč splátky jiným společnostem, 4 994 Kč splátky žalobkyni a 6 116 Kč splátky konsolidovaných úvěrů). Rozdíl výše příjmu žalované a všech jejích výdajů dle výpočtu MLS nesouhlasí s žalobkyní vypočtenou částkou maximálního limitu splátky žalované – zatímco dle výpočtu žalobkyně se jedná o částku 17 036 Kč, ve skutečnosti však žalované po odpočtu zmiňovaných splátek úvěrů a životního minima od příjmu ve výši 45 000 Kč zbývala částka 15 602 Kč, přičemž výše měsíční splátky uzavíraného úvěru měla činit 10 798 Kč. Navíc z obsahu přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalované za rok 2023 vyplývá, že žalobkyně vyšla při ověřování výše příjmu žalované pouze z jejího tvrzení a nehodnotila jeho pravdivost komplexně s obsahem daňového přiznání. Z toho totiž vyplývá, že žalovaná sice vykázala roční příjem 513 000 Kč, což po rozpočtení činí 42 750 Kč měsíčně, tato částka však nepředstavuje čistý měsíční příjem žalované, neboť od něj je nutno odečíst vykázané výdaje (307 800 Kč) a daň z příjmů. Z bilance vyplývající z výpisů z účtu žalované za období předcházející uzavření smlouvy (11/2023, 12/2023, 1/2024, 2/2024) vyplývá, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované byl pravidelně pouze v řádech stokorun, žalované nezbývala žádná rezerva pro úhradu další měsíční splátky ve výši přes 10 000 Kč. Navíc ve výpisech nikde nejsou patrné platby na sociální a zdravotní pojištění.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.14. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Z uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že úvěruschopnost představuje schopnost spotřebitele splácet úvěr. Jde o ekonomickou kategorii založenou primárně na objektivních kritériích. Poskytovatel úvěru je povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Úvěr smí být poskytnut pouze tehdy, pokud nevyplývají z výsledku posouzení důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet. Poskytovatel musí vycházet nejen z údajů sdělených spotřebitelem, ale i z informací získaných z dalších dostupných zdrojů, zejména veřejných evidencí a úvěrových registrů. Součástí odborné péče je dále povinnost tvrzení spotřebitele ověřovat. Nestačí pouhé neověřené prohlášení o příjmech, výdajích či majetku. Informace musí být objektivizovány doklady třetích osob, typicky pracovní smlouvou, výpisy z účtu či potvrzeními o příjmu. Rozsah zjišťovaných údajů musí odpovídat principu přiměřenosti. Jádrem posouzení je analýza schopnosti spotřebitele splácet pravidelné splátky úvěru. To vyžaduje zjištění a vyhodnocení příjmů spotřebitele, včetně jejich stability a očekávaného vývoje, dále zjištění a vyhodnocení výdajů, a to jak běžných životních nákladů, tak existujících závazků a nových splátek včetně posouzení dosavadních dluhů a způsobu jejich plnění. Posouzení musí zahrnovat obě strany rozpočtu spotřebitele, tedy příjmy i výdaje. Není přípustné vycházet pouze z jedné složky, ani předpokládat výdaje bez jejich zjištění. Poskytovatel musí při posouzení úvěruschopnosti postupovat obezřetně a aktivně. Musí využívat dostupné informace, porovnávat zjištěné údaje s obecně známými ekonomickými ukazateli a vyvarovat se mechanického přebírání tvrzení spotřebitele. Cílem posouzení je zabránit poskytnutí úvěru, který by vedl k předlužení spotřebitele nebo k jeho nepřiměřené finanční zátěži.18. Soud dospěl k závěru, že ve vztahu k oběma shora uvedeným smlouvám žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavky § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice před uzavřením smluv provedla určité ověřovací kroky, neboť si opatřila kartu klienta, úvěrovou zprávu, výpočet maximálního limitu měsíční splátky (MLS), výpisy z účtu žalované za období před uzavřením smlouvy a její daňové přiznání, avšak z těchto podkladů nevyvodila správný závěr o skutečné schopnosti žalované úvěr splácet. Povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nespočívá pouze ve formálním shromáždění podkladů, nýbrž v jejich věcném, odborném a přiměřeném vyhodnocení. Poskytovatel může úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. V dané věci však již podklady, které měla žalobkyně k dispozici před uzavřením smluv, takové důvodné pochybnosti zakládaly.19. Žalovaná již v době uzavírání smlouvy č. , hodnota, nebyla osobou bez úvěrové zátěže. Podle úvěrové zprávy měla 4 existující úvěry, celkově dlužila 1 364 629 Kč a součet jejích měsíčních splátek činil 11 882 Kč. Současně bylo evidováno 23 odmítnutých žádostí žalované o poskytnutí úvěru. Již tato zjištění měla žalobkyni vést ke zvýšené opatrnosti, neboť vypovídala nejen o značné míře zadlužení žalované, ale i o tom, že jiné úvěrové instituce její žádosti opakovaně neakceptovaly. Žalobkyně přesto vyhodnotila žalovanou jako úvěruschopnou, ačkoli zjištěné údaje objektivně nasvědčovaly tomu, že žalovaná neměla dostatečnou finanční rezervu a její schopnost přijmout další úvěrový závazek byla přinejmenším sporná.20. Závěr o úvěruschopnosti nemohla spolehlivě odůvodnit ani žalovanou deklarovaná výše příjmu 40 000 Kč měsíčně. Z daňového přiznání za rok 2022 sice vyplýval roční příjem 482 000 Kč, což po prostém rozpočtení odpovídá částce přibližně 40 000 Kč měsíčně, tato částka však nepředstavovala čistý disponibilní příjem žalované. Bylo nutné zohlednit též vykázané výdaje ve výši 289 200 Kč a daňovou povinnost. Žalobkyně proto nemohla bez dalšího převzít částku 40 000 Kč jako reálný měsíční příjem použitelný k úhradě splátek. Výpočet MLS navíc nepracoval se skutečnými výdaji žalované, nýbrž namísto žalovanou uvedených měsíčních výdajů domácnosti ve výši 17 000 Kč zahrnul pouze životní minimum 4 470 Kč a splátky úvěrů jiným společnostem ve výši 11 882 Kč. Takový postup neodpovídal skutečnému obsahu podkladů, které měla žalobkyně k dispozici, neboť žalovaná sama deklarovala výrazně vyšší měsíční výdaje domácnosti, než s nimiž žalobkyně ve výpočtu pracovala.21. Z výpisů z účtu žalované za období únor až duben 2023 současně nevyplývala stabilní schopnost vytvářet přebytek příjmů nad výdaji. V únoru sice příjmy na účtu převyšovaly výdaje, avšak žalovaná si vedle příjmu z podnikání převedla částku 20 000 Kč ze svého jiného účtu. V březnu její výdaje převýšily příjmy přibližně o 9 000 Kč a v dubnu činil rozdíl mezi příjmy a výdaji pouze částku v řádech stokorun, přičemž i v tomto měsíci si žalovaná převedla dalších 20 000 Kč ze svého jiného účtu. Tyto pohyby neprokazovaly existenci pravidelného volného kapitálu pro úhradu dalšího úvěru, nýbrž spíše to, že žalovaná hospodařila bez stabilní rezervy a k vyrovnání běžné bilance využívala převody z jiného vlastního účtu. Z těchto výpisů přitom nebyly patrné platby na sociální a zdravotní pojištění, což při deklarovaném příjmu z podnikatelské činnosti dále oslabovalo závěr o spolehlivě zjištěném čistém disponibilním příjmu žalované.22. Soud proto nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že postačovalo využití výpočtu MLS, ověření v registrech a skutečnost, že žalovaná následně úvěr po určitou dobu splácela. Automatizovaný výpočet či interní scoringový model nemůže nahradit odborné vyhodnocení konkrétních zjištěných údajů, pokud tyto údaje samy svědčí o značném zadlužení, absenci volných prostředků a nestabilní bilanci příjmů a výdajů. Následné dílčí splácení úvěru pak samo o sobě neprokazuje, že žalovaná byla již v době uzavření smlouvy objektivně schopna úvěr dlouhodobě a řádně splácet, zvláště za situace, kdy zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost má být splněna před poskytnutím úvěru a má bránit právě poskytování úvěrů osobám, u nichž existují důvodné pochybnosti o jejich schopnosti závazek plnit.23. Samostatně soud zohlednil také skutečnost, že původní úvěrový rámec sjednaný ve výši 100 000 Kč byl dodatkem ze dne 1. 7. 2023 navýšen na 200 000 Kč. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele nejen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale také před změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Navýšení úvěrového rámce z 100 000 Kč na 200 000 Kč, tedy na dvojnásobek, představovalo významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Ze skutkových tvrzení účastníků ani z předložených podkladů však nevyplynulo, že by žalobkyně před tímto navýšením úvěruschopnost žalované znovu jakkoli prověřovala. Veškeré podklady předložené žalobkyní k posouzení úvěruschopnosti se vztahovaly pouze k období před uzavřením smlouvy dne 9. 5. 2023, nikoli k době před navýšením úvěrového rámce dne 1. 7. 2023. Žalobkyně tedy neprovedla zákonem požadované posouzení úvěruschopnosti ani před významným navýšením úvěru.24. Soud tak uzavírá, že žalobkyně sice před uzavřením smlouvy č. , hodnota, určité informace o žalované shromáždila, avšak nesprávně je vyhodnotila a nedospěla k závěru odpovídajícímu jejich obsahu. Již v době uzavření smlouvy měla žalovaná značnou úvěrovou zátěž, evidováno bylo více odmítnutých žádostí o úvěr, její skutečný disponibilní příjem nebyl spolehlivě ověřen, žalobkyně vycházela z nižších výdajů, než žalovaná sama uvedla, a z výpisů z účtu nevyplývala existence reálné finanční rezervy pro splácení dalšího úvěru. Nadto žalobkyně zcela opomenula opětovné posouzení úvěruschopnosti před navýšením úvěrového rámce na dvojnásobek. Za těchto okolností nebylo možné uzavřít, že by z výsledku posouzení nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně proto poskytla a následně významně navýšila spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a smlouva č. , hodnota, je z tohoto důvodu podle § 87 odst. 1 téhož zákona neplatná.25. Také před uzavřením smlouvy č. , hodnota, žalobkyně sice formálně provedla kroky směřující k ověření úvěruschopnosti žalované, když si opatřila kartu klienta, úvěrovou zprávu, výpočet maximálního limitu měsíční splátky, výpisy z účtu žalované a její daňové přiznání, avšak z takto dostupných podkladů nevyvodila správný závěr. Povinnost podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, není splněna již tím, že si poskytovatel určité informace opatří. Rozhodné je, zda na jejich základě posoudí úvěruschopnost spotřebitele řádně, tedy zda z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Takové pochybnosti však z podkladů žalobkyně naopak zjevně vyplývaly. Žalovaná měla již před uzavřením smlouvy více existujících závazků, podle úvěrové zprávy celkem , hodnota, úvěry a 2 kreditní karty, s celkovým dluhem 1 094 957 Kč, přičemž evidováno bylo i 40 odmítnutých žádostí o úvěr. Samotný účel úvěru č. , hodnota, přitom nespočíval primárně v poskytnutí volných finančních prostředků žalované, nýbrž převážně v úhradě jejích dřívějších dluhů, a to dluhu u žalobkyně ze smlouvy č. , hodnota, částkou 202 651 Kč a dvou dluhů u , právnická osoba, . částkami 176 099 Kč a 158 257 Kč a žalované byla přímo na účet vyplacena pouze částka 52 000 Kč. Již tato okolnost nasvědčovala tomu, že žalovaná své dřívější závazky řešila dalším úvěrem, nikoli volnými disponibilními prostředky a měla vést žalobkyni ke zvýšené obezřetnosti při závěru o její schopnosti dlouhodobě hradit novou měsíční splátku ve výši 10 798 Kč po dobu 96 měsíců. Závěr o úvěruschopnosti nemohla bezpečně odůvodnit ani výše žalovanou tvrzeného příjmu. Žalobkyně ve výpočtu MLS vycházela z příjmu 45 000 Kč, avšak z daňového přiznání za rok 2023 vyplýval roční příjem 513 000 Kč, tedy po prostém rozpočtení 42 750 Kč měsíčně, přičemž ani tato částka nepředstavovala čistý disponibilní příjem, neboť bylo třeba zohlednit výdaje 307 800 Kč a daňovou povinnost. Výpočet MLS navíc neodpovídal ani údajům, z nichž měl vycházet, neboť po odečtení žalobkyní uváděných splátek úvěrů a životního minima od příjmu 45 000 Kč žalované nezbývala částka 17 036 Kč, jak žalobkyně uvedla, nýbrž částka 15 602 Kč a i tato částka byla vypočtena bez zohlednění skutečných životních nákladů žalované. Žalobkyně přitom namísto žalovanou uvedených měsíčních výdajů domácnosti 26 300 Kč pracovala toliko s částkou životního minima 4 470 Kč, ačkoli z výpisů z účtu za období před uzavřením smlouvy vyplývalo, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované se pohyboval pravidelně pouze v řádech stokorun a žalovaná nedisponovala žádnou reálnou finanční rezervou pro úhradu další splátky přesahující 10 000 Kč měsíčně. Z výpisů současně nebyly patrné ani platby sociálního a zdravotního pojištění, což při deklarovaném příjmu z podnikání dále oslabovalo závěr, že žalobkyně zjistila skutečný disponibilní příjem žalované. Argumentace žalobkyně, že využila automatizovaný model MLS a registry, proto nemůže obstát, jestliže výsledky tohoto modelu nebyly konfrontovány se skutečným obsahem podkladů, které měla žalobkyně k dispozici. Soud proto uzavírá, že žalobkyně sice úvěruschopnost žalované ověřovala, avšak zjištěné údaje vyhodnotila nesprávně a v rozporu s jejich obsahem dospěla k závěru, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Za situace, kdy žalovaná byla již výrazně zadlužena, opakovaně neúspěšně žádala o úvěry, nedisponovala volnou rezervou, její běžné příjmy a výdaje nevytvářely prostor pro další splátku a nový úvěr měl z převážné části sloužit ke splacení dřívějších dluhů, nebylo možné uzavřít, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tak poskytla žalované spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem je podle § 87 odst. 1 téhož zákona neplatnost dané smlouvy.26. Pokud jde o další úvěrové smlouvy, které žalovaná učinila předmětem řízení v podání ze dne 19. 3. 2026, tedy smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, a č. , hodnota, , soud vycházel z toho, že žalobkyně k procesu posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením těchto smluv výslovně uvedla, že nedisponuje žádnými podklady, jimiž by mohla řádné posouzení a vyhodnocení úvěruschopnosti žalované prokázat. Žalobkyně tedy v řízení neprokázala, že by před uzavřením těchto smluv posoudila úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ani že by z výsledku takového posouzení nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnuté úvěry splácet. Důkazní břemeno k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti tížilo žalobkyni jako profesionální poskytovatelku spotřebitelského úvěru, která měla mít příslušné podklady k dispozici a měla být schopna svůj postup doložit. Jestliže žalobkyně sama uvedla, že takovými podklady nedisponuje, soud uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že by u smluv č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, a č. , hodnota, úvěruschopnost žalované řádně posoudila. Následkem nesplnění této povinnosti je opět podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost uvedených smluv, přičemž tento následek obsahoval i § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016, za jehož účinnosti byly uzavřeny první tři z uvedených smluv.27. Mezi účastníky nebylo sporné, jaké částky žalovaná obdržela a jaké částky žalobkyni uhradila na základě těchto dalších úvěrových smluv, které žalovaná učinila předmětem řízení. Ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, žalovaná obdržela částku 60 000 Kč a žalobkyni uhradila částku 66 721 Kč, ze smlouvy č. , hodnota, obdržela částku 51 181 Kč a uhradila částku 60 116 Kč, ze smlouvy č. , hodnota, obdržela částku 157 611 Kč a uhradila částku 175 766 Kč, ze smlouvy č. , hodnota, obdržela částku 196 110 Kč a uhradila částku 201 271,64 Kč, ze smlouvy č. , hodnota, obdržela částku 430 000 Kč a uhradila částku 486 508 Kč, ze smlouvy č. , hodnota, obdržela částku 101 764 Kč a uhradila částku 105 600 Kč, ze smlouvy č. , hodnota, obdržela částku 7 000 Kč a uhradila částku 7 248 Kč a ze smlouvy č. , hodnota, obdržela částku 15 000 Kč a uhradila částku 15 594 Kč. Celkem tedy žalovaná na základě uvedených smluv obdržela od žalobkyně částku 1 018 666 Kč a žalobkyni na tyto smlouvy uhradila částku 1 118 824,64 Kč. Celkový rozdíl mezi částkou žalovanou uhrazenou a částkou žalovanou čerpanou činí 100 158,64 Kč.28. Soud provedl důkaz předžalobní výzvou žalované ze dne 17. 3. 2026 včetně doručenky a jednostranným zápočtem žalované ze dne 19. 3. 2026 včetně doručenky. Z těchto listin soud zjistil, že žalovaná vyzvala žalobkyni k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 100 158,64 Kč, které mělo podle žalované vzniknout tím, že na základě dalších neplatných úvěrových smluv uhradila žalobkyni více, než kolik z těchto smluv obdržela na jistině. Předžalobní výzva byla žalobkyni doručena dne 18. 3. 2026. Z listiny označené jako zápočet soud dále zjistil, že žalovaná dne 19. 3. 2026 jednostranně započetla svou pohledávku ve výši 100 158,64 Kč proti pohledávce žalobkyně na vrácení dosud nesplacené jistiny ze smlouvy č. , hodnota, , přičemž toto právní jednání bylo žalobkyni doručeno dne 19. 3. 2026.29. Vzhledem k závěru soudu o nedostatečném posouzení schopnosti žalované úvěr splácet před uzavřením (navýšením úvěru) u smluv č. , hodnota, a č. , hodnota, nastupuje následek uvedený v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v podobě absolutní neplatnosti těchto smluv. Žalovaná je pak povinna zaplatit žalobkyni pouze jistinu poskytnutých úvěrů bez dalších smluvených úroků, poplatků či smluvních pokut, a to v době přiměřené jejím možnostem. Mezi účastníky nebylo sporné, že dluh žalované ze smlouvy č. , hodnota, činí ke dni vyhlášení tohoto rozsudku 75 511 Kč a ze smlouvy č. , hodnota, pak 368 976 Kč. Po zohlednění jednostranného zápočtu žalované částky jako bezdůvodného obohacení žalobkyně vzniklého přeplatkem žalované na rovněž neplatné úvěrové smlouvy č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, , č. , hodnota, a č. , hodnota, proti pohledávce žalobkyně ze smlouvy č. , hodnota, , kterým podle § 1982 odst. 2 o.z. došlo k zániku pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí, dluží žalovaná žalobkyni částku 344 328,36 Kč. Tuto částku soud uložil žalované zaplatit výrokem I. tohoto rozsudku, a to ve splátkách po 16 000 Kč. Tuto částku žalovaná splácí žalobkyni dlouhodobě a sama ji označila za přiměřenou svým možnostem. Soud současně stanovil splátky pod ztrátou jejich výhody. Při rozhodování o povolení splátek vycházel z poměrů žalované a zohlednil, že vyšší měsíční splátka než 16 000 Kč by již neodpovídala jejím aktuálním možnostem, ostatně právě tuto výši splátky žalovaná sama navrhovala a doložila k ní své příjmové a výdajové poměry. Na druhé straně však soud přihlédl i k výši přiznané částky 344 328,36 Kč a k tomu, že při stanovené výši splátek bude dluh splácen po dobu přibližně dvou let. Doložka ztráty výhody splátek proto byla v daném případě namístě jako vyvážení ochrany žalované jako spotřebitelky, jíž byla umožněna úhrada dluhu ve splátkách odpovídajících jejím možnostem a ochrany žalobkyně jako věřitelky, aby v případě neplnění splátkového režimu nebyla nucena setrvat v dlouhodobém splácení bez řádného plnění ze strany žalované. Soud tak dospěl k závěru, že stanovení splátek pod ztrátou jejich výhody je přiměřené okolnostem věci.30. Dále pak soud výrokem II. tohoto rozsudku zastavil řízení v části, v níž žalobkyně vzala žalobu podáními ze dne 8. 12. 2025, 18. 3. 2026 a 10. 6. 2026 zpět, a to se souhlasem žalované podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. Ve zbývající části žalobkyní požadované jistiny úvěrů, smluvních úroků, smluvních pokut a úroků z prodlení soud žalobu výrokem III. tohoto rozsudku zamítl jako nedůvodnou.31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř., kdy úspěšnějším účastníkem řízení byla žalobkyně. Do jejího úspěchu soud zahrnul částku 344 328,36 Kč, která jí byla výrokem I. přiznána a částku 115 816,13 Kč, ohledně které bylo výrokem II. řízení zastaveno. Otázku procesního zavinění na zastavení řízení v této části soud posoudil podle § 142 odst. 2 věty druhé o.s.ř., jelikož ke zpětvzetí žaloby v této části přistoupila žalobkyně v důsledku úhrad žalované realizovaných po podání žaloby. Žalovaná namítala, že procesní zavinění na zastavení řízení v této části nelze klást k její tíži, neboť žalobkyně podle ní podala žalobu na plnění ze smlouvy, ačkoli smlouvy byly neplatné a mezi účastníky mělo dojít toliko k vypořádání vzájemných plnění z neplatných smluv jako bezdůvodného obohacení. Žalovaná dále dovozovala, že povinnost vrátit poskytnutou jistinu nebyla v době podání žaloby splatná, neboť doba plnění měla být určena až soudem podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a že platby, které žalovaná v průběhu řízení realizovala, proto představovaly předčasné plnění, jež nemůže založit její procesní zavinění na zastavení řízení. S touto argumentací se soud neztotožnil. Podle § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. platí, že byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Soud má oproti žalované za to, že žaloba byla v této části podána důvodně. Nárok žalobkyně sice nebyl v době podání žaloby splatný, avšak hmotněprávní základ nároku existoval, neboť žalovaná byla povinna vrátit žalobkyni dosud nevrácenou část poskytnuté jistiny z neplatných úvěrových smluv. Pokud by žalovaná po zahájení řízení příslušné úhrady neprovedla a žalobkyně by v návaznosti na tato plnění nevzala žalobu zčásti zpět, musel by soud rozhodnout i o této části předmětu řízení. Při posouzení věci podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by žalobě v této části vyhověl a žalované uložil odpovídající platební povinnost. Skutečnost, že žalovaná část dluhu uhradila až po podání žaloby a tím vyvolala částečné zpětvzetí žaloby, proto zakládá její procesní zavinění na zastavení řízení v této části. Naopak do úspěchu žalované soud zahrnul částku 294 191,05 Kč, ohledně níž výrokem III. žalobu zamítl. Z toho vyplývá, že žalobkyně byla úspěšná ve 22 % předmětu řízení (61 % - 39 %).32. Žalobkyně tedy má nárok na náhradu nákladů řízení v částce 33 695,84 Kč, přičemž tato částka představuje uvedených 22 % z jejich celkové výše. Celkové náklady ve výši 153 162,90 Kč pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 30 174 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 754 335,54 Kč sestávající z částky 11 340 Kč za každý z osmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, replika k vyjádření žalované, účast na jednání soudu dne 18. 2. 2026 v rozsahu dvou úkonů, dne 15. 4. 2026 a dne 11. 6. 2026) včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., dále v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 2. 2026 náhrada 1 765,29 Kč za 134 ujetých km v částce 1 165,29 Kč (34,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb. při průměrné spotřebě 8,2 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 15. 4. 2026 náhrada 1 765,29 Kč za 134 ujetých km v částce 1 165,29 Kč (34,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb. při průměrné spotřebě 8,2 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 6. 2026 náhrada 3 793,14 Kč za 330 ujetých km v částce 2 593,14 Kč (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb. při průměrné spotřebě 4,4 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 1 200 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z ve výši 21 345,18 Kč.