10 C 177/2018-125 — Okresní soud v Tachově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhá určení, že výlučným vlastníkem pozemku [parcelní číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je budova [adresa] (rodinný dům) v části [obec], postavená na tomto pozemku a pozemek p. [číslo] (zahrada), vše evidováno u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov, na [list vlastnictví] pro [územní celek], [katastrální uzemí], je [celé jméno žalobkyně], alternativně určení, že [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [celé jméno žalobkyně] mají právo služebnost doživotního bydlení bytu o velikosti 3+1, kuchyně, WC a koupelny v domě [adresa] v [obec], který je součástí stavební parcely [číslo] v [katastrální uzemí] a užívání parcel [číslo] v [katastrální uzemí]. V žalobě požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Návrhu bylo vyhověno usnesením podepsaného soudu ze dne [datum], kterým bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 50 % a pro toto řízení ustanovena zástupkyní Mgr. [jméno] [příjmení], advokátka se sídlem [adresa], že darovací smlouvou ze dne [anonymizováno] (rok není uveden, dle přiložené kopie smlouvy roku [rok]) žalobkyně předmětné nemovitosti darovala dceři [jméno] ([celé jméno vedlejší účastnice]) a jejímu manželovi [jméno] ([celé jméno vedlejšího účastníka]). Důvodem mělo být, že žalobkyně s manželem neměli na potřebné opravy a nemohli dostat ani půjčku. Dcera s manželem si vzali hypotéku a dům zrekonstruovali. Žalobkyně tvrdí, že až v době podání žaloby„ … pochopila, že z důvodu hypotéky nešlo naše doživotní bydlení zajistit věcným břemenem, proto jsem v dobré víře ve svou dceru a zetě s nimi uzavřela závazek o věcném břemenu, tento však nebyl z důvodů hypotéky zavkladován. …“. Dovozuje, že došlo k vydržení práva, neboť na to, že právo doživotního užívání nemovitosti není věcným břemenem, měli být ona a manžel upozorněni, až když v rámci insolvenčního a konkurzního řízení obou nemovitostí prodány. Až když zjistila, že se dům i pozemky budou prodávat, se od dcery a zetě dozvěděla, že hypotéku neplatili. Toto jednání považuje za nevděk a hrubé porušení dobrých mravů a má proto za to, že má právo na vrácení daru. O tomto stavu měl být 1) žalovaný informován, měl si být dobře vědom„ … závazku, který je spojen s domem a pozemky a právem doživotního bydlení v domě, nestal se tak dobrověrným nabyvatelem, věděl, že jsem v dobré víře v právo věcného břemene, které bylo vydrženo [datum]“. Nový majitel požaduje za užívání domu nájemné, které za utracení veškerých úspor z obavy zaplatili, protože žalobkyně věřila„ … své dceři a svému zeťovi, že se jedná o nedopatření, že by nás do situace, kdy bych se já a manžel dostali do nouze nikdy nedopustili …“. Kupní smlouvu z těchto důvodů a proto, že požádala o vrácení daru z důvodu„ … porušení dobrých mravů a nouze a na základě práva vydržení doživotního bydlení…“, žalobkyně považuje za neplatnou, neboť nemohlo na jejím základě dojít ke změně vlastnictví nemovitostí a 1) žalovaný se tak nemohl stát jejich vlastníkem. 2. Právní zástupce žalované ve vyjádření ze dne [datum] uvedl, že nároky žalobkyně neuznává a v celém rozsahu je odmítá. Rekapituloval, že žalobkyně žalobu odůvodnila mimo jiné zejména tím, že darovací smlouvou své dceři a svému zeťovi (vedlejším účastníkům) předmětné nemovitosti darovala, a že dcera s manželem si vzali hypotéku a dům zrekonstruovali. Dále uvedla, že chtěla mít v domě právo dožití i s manželem. Dále žalobkyně uvedla, že si žalovaný (nový majitel) měl být vědom toho, že žalobkyně právo věcného břemene vydržela [datum] a že z důvodu nevděku má právo uplatnit právo vrácení daru. Žalobkyně uzavřela, že jelikož je kupní smlouva, s ohledem na uvedené skutečnosti a proto, že požádala o vrácení daru z důvodu porušení dobrých mravů a nouze, neplatná, nemohlo na jejím základě dojít ke změně vlastnictví k předmětným nemovitostem a žalovaný se tak nemohl stát jejich vlastníkem. Právo nemovitost užívat pak má i na základě vydržení práva doživotního bydlení. Žalovaný s argumenty uvedenými v žalobě nesouhlasí a považuje je za účelové. Pokud jde o argument žalobkyně, odůvodňující požadavek na vrácení daru neúspěšným splácením hypotéky vedlejšími účastníky, což považuje za nevděk a hrubé porušení dobrých mravů, konstatoval, že neúspěšné splácení hypotéky a z toho plynoucí důsledky, nesouvisí s chováním vedlejších účastníků (dále obdarovaných) k žalobkyni (jako dárci) případně jejímu manželovi. Obdarovaní by se museli vůči žalobkyni, příp. jejímu manželovi, dopustit nevděčného jednání, které (objektivně, tedy ve všech obdobných případech) by bylo považováno za hrubě nemravné, k čemuž, jak je patrné z podané žaloby, nedošlo. Je proto patrné, že nebyla splněna podmínka pro odvolání či vrácení daru pro nevděk, a to porušení dobrých mravů. Pokud jde o argument žalobkyně, že požádala o vrácení daru i z důvodu nouze, ani tato uvedená podmínka odvolání daru není splněna. S odkazem na odbornou literaturu (komentář k ustanovení § 2068 obč. zákoníku Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 -3014, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2014) je za nouzi považována situace, kdy dárce nikoliv vlastním zaviněním nemá na nutnou výživu vlastní, případně na nutnou výživu osob, které je povinen vyživovat ze zákona. Pod pojmem nutná výživa je třeba dle uvedeného komentáře chápat zajištění základních potravin nezbytných k přežití, zajištění základního ošacení, zajištění možnosti základního bydlení a případně zajištění léků nezbytných k životu dárce s tím, že při poskytnutí nutné výživy je samozřejmě třeba zohlednit i další dávky, které může dárce získat (dávky v hmotné nouzi, příspěvek na bydlení apod.). Odvolání daru pro nouzi tak může přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy se dárce ocitne v situaci, která není řešitelná jinak. Primárně by totiž měla být dárcova nouze řešena jinými instituty soukromého práva, které musejí mít přednost, zásah do zásady pacta sunt servanda je třeba chápat až jako poslední možné řešení. Zejména je proto třeba upřednostnit vyživovací povinnost mezi předky a potomky podle § 915 (dle kterého je např. dítě povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu), neboť se jedná o povinnost širší než zajištění nutné výživy (v případě odvolání daru pro nouzi). Poukázal na to, že ve spise projednávané věci je založeno sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení v [obec] ze dne [datum] žalobkyně pobírala v roce 2018 starobní důchod ve výši 9 707 Kč měsíčně, její manžel [jméno] [celé jméno žalobkyně] pak ve výši 12 432 Kč měsíčně. Starobní důchody byly od té doby valorizovány, důchody žalobkyně a jejího manžela tak musí být nyní podstatně vyšší. Z toho dovozuje, že není splněna ani podmínka odvolání daru pro nouzi dle ustanovení § 2068 občanského zákoníku, když uvedená podmínka odvolání daru pro nouzi by nebyla splněna ani v případě podstatně nižších starobních důchodů žalobkyně a jejího manžela, neboť před odvoláním daru z uvedeného důvodu by předcházela vzájemná vyživovací povinnost předků a potomků, sociální dávky atp. Ve vztahu k argumentu vydržení práva doživotního bydlení v bytě o velikosti 3+1 v domě [adresa] v [obec], (součásti stavební parcely [číslo] v [katastrální uzemí]), sestávajícím se z kuchyně, WC a koupelny, a užívání parcel [číslo] v [katastrální uzemí], konstatoval, že žalobkyně nemohla uvedené právo odpovídající věcnému břemeni, resp. služebnosti vydržet. Citoval čl. IV. darovací smlouvy ze dne [datum], v němž je, mimo jiné, uvedeno:„ [celé jméno žalobkyně] si vyhrazuje pro sebe a pro svého manžela [jméno] [příjmení] právo doživotního bydlení v domě [adresa] v [obec] a dále doživotního užívání zahrad v tom rozsahu, jak je byli zvyklí doposud užívat. Obdarovaní přijímají závazek ve prospěch [celé jméno žalobkyně] a [jméno] [příjmení] a zavazují se, že ponechají do konce jejich života dárkyni [celé jméno žalobkyně] a jejího manžela [jméno] [příjmení] bydlet v domě [adresa] v [obec] a užívat zahrady [číslo] v k.ú. [obec] u [obec] tak, jak byli doposud zvyklí užívat.“. Argumentoval, že z uvedeného ujednání je jasně patrné (a dle jeho názoru to muselo být patrné všem účastníkům darovací smlouvy), že se jednalo o osobní závazek vedlejších účastníků, který převodem vlastnictví uvedených nemovitostí na žalovanou zanikl, nikoliv smlouvu o zřízení věcného břemene, když citované ujednání nesplňuje rovněž zákonné náležitosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Z dostupné judikatury, zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu Nejvyšší soud, 22 Cdo 882/2001 citoval:„ … skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva. Držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni. Dobrá víra se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při