10 C 222/2021-17 — Okresní soud v Tachově

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 072 Kč s tím, že s ním prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu žalobkyně dne [datum] poskytla částku 4 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení, blíže nespecifikované částky ve výši 4 272 Kč, jednorázové smluvní pokuty ve výši 1 200 Kč, nákladů spojených s doručením upomínek ve výši 450 a 650 Kč a náhrady nákladů na pověření inkasní agentury vymáháním uplatněné pohledávky ve výši 1 500 Kč. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z předložených listin plyne, že žalobkyně uzavřela se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku Smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu dne [datum] poskytla částku 4 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne [datum] nevrátil. Upomínkami ze dne [anonymizována dvě slova] a [datum] a předžalobní upomínkou ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 4 000 Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 4 272 Kč, a pro případ prodlení s úhradou dluhu jednorázové smluvní pokuty dle bodu 7.2 smlouvy ve výši 15 % z jistiny za porušení smlouvy, poplatků za 1. písemnou upomínku ve výši 450 Kč a za 2. písemnou upomínku ve výši 650 Kč, a paušálního poplatku na krytí nákladů předání vymáhání pohledávky inkasní agentuře ve výši 1 500 Kč. Dle bodu 7.2 smlouvy náleží žalobci smluvní pokuta ve výši 15 % z jistiny za porušení smlouvy jednak v případě porušení povinnosti úvěrovaného vždy k třetímu dni příslušného kalendářního měsíce, po dobu, po niž bude trvat smluvní vztah, předložit úvěrujícímu písemně potvrzení o trvání zaměstnání či pracovního poměru, případně informovat jej o opaku, jednak v případě, že úvěrovaný nesplní povinnost nejpozději do pěti dnů od uzavření smlouvy, předložit úvěrujícímu potvrzení příslušného soudu prvního stupně že vůči němu jsou/nejsou vedena soudní řízení, které není starší 3 měsíců. Z titulu těchto smluvních pokut žalobkyně požaduje 2x 600 Kč, tj. smluvní pokutu celkem ve výši 1 200 Kč. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 5. Na základě shora uvedených zjištění a s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k závěru, že mezi účastníky (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč, který měl vrátit do [datum]. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud výrokem II. rozsudku. 6. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 7. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. 8. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud soud přepočte poplatek za uzavření smlouvy ve výši 4 272 Kč na roční procentní úrok, dojde k číslu 105,675 %. Jelikož považuje takto vysoký smluvní úrok za sjednaný v rozporu s dobrými mravy, má uvedené ujednání pro rozpor s dobrými mravy za neplatné. Co se týče požadavku žalobkyně na náhradu nákladů na vymáhání předmětné pohledávky, v daném případě celkem 2 600 Kč, sestávajících z poplatku za 1. upomínku 450 Kč a za 2. upomínku 650 Kč a nákladů inkasní agentury 1 500 Kč, je soud přesvědčen, že se nejedná o přímé náklady žalobkyně spojené vymáháním pohledávky. Judikatura vyšších soudů je konstantní v tom, že náklady inkasních agentur nejsou nákladem na uplatnění pohledávky, který by bylo možno nárokovat vůči žalovanému, když k jeho tíži nemůže jít náklad, jenž zahrnuje i zisk inkasní agentury. Tyto náklady považuje soud s ohledem na jejich výši v porovnání s výši dlužné jistiny (úvěrované částky) za sjednané v rozporu s dobrými mravy a uvedené ujednání pak pro rozpor s dobrými mravy za rovněž neplatné. Proto výrokem I. zamítl žalobu co do částky 4 272 Kč z titulu smluvního poplatku, co do nákladů na upomínky ve výši 450 Kč a 650 Kč a co do paušálních nákladů předání vymáhání pohledávky inkasní agentuře ve výši 1 500 Kč. 9. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. 10. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků 4 000 Kč, výši sankční povinnosti 2x 600 Kč – 15 % z dlužné jistiny, a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a tudíž souladná se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy. Výrokem II. proto žalovanému uložil uhradit žalobkyni i tuto smluvní pokutu. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o