4 C 312/2020-14 — Okresní soud v Tachově

Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku, uvedenou ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobce je provozovatelem hromadné dopravy, kdy tímto prostředkem hromadné dopravy se přepravoval žalovaný, který byl dne [datum] ve 14:36 hodin na lince trolejbusu [číslo] kontrolován a neprokázal se platným jízdním dokladem, přirážku k jízdnému ani jízdné nezaplatil, o čemž byl sepsán zápis o přepravní kontrole. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalobce i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) bez nařízení jednání. Z žalobcem předložených listin soud zjistil, že žalobní tvrzení odpovídají skutečnosti a žalovaný byl dne [datum] ve 14:36 hodin na lince trolejbusu [číslo] kontrolován a neprokázal se platným jízdním dokladem, přirážku k jízdnému ani jízdné nezaplatil. Žalovaný netvrdil ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani neprokázal ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. existenci skutečností, které by zčásti nebo zcela vyvracely žalobou uplatněný nárok. Soud tak vycházel z tvrzení a důkazů předložených žalobcem. Tím, že žalovaný použil dopravní prostředek provozovaný žalobcem, došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu ust. § 2550 a násl. občanského zákoníku. Tak vznikla žalobci povinnost žalovaného přepravit a žalovanému povinnost uhradit jízdné. Uzavřením přepravní smlouvy přistoupil žalovaný ve smyslu ust. § 49 odst. 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, na smluvní přepravní podmínky vyhlášené dopravcem. Povinnost cestujícího prokázat se na výzvu pověřené osoby platným jízdním dokladem je stanovena v § 37 odst. 5 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách a v § 18a odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě. Oprávnění provozovatele hromadné dopravy uložit cestujícímu přirážku k jízdnému v případě, že se tento neprokáže platným jízdním dokladem a maximální výše přirážky jsou stanoveny v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb. o drahách a v § 18a odst. 2 písm. e) a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě. Ze shora uvedených skutečností a právními předpisy stanovených práv a povinností vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobci z titulu uzavřené přepravní smlouvy a z důvodu neprokázání se platným jízdním dokladem jízdné a přirážku k jízdnému, jejíž výše odpovídá zákonem stanovenému limitu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalobci řádně a včas sjednané jízdné a přirážku k jízdnému, dostal se do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobci vzniklo právo žádat po žalovaném úroky z prodlení, a to dle ust. § 1970 občanského zákoníku, podle kterého jde-li o prodlení s plnění peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení. Výše požadovaných úroků z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z těchto všech důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, jak je uvedeno pod bodem I. výroku. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení zde tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, jehož výše byla určena v souladu s položkou 2 písm. a) Sazebníku soudních poplatků a dva úkony po 100 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za předžalobní upomínku a podání žaloby (tzv. paušální náhrada). Soud nepřiznal žalobci právo na daň z přidané hodnoty z paušální částky, neboť tuto náhradu lze přiznat dle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. pouze účastníkovi, který je zastoupen advokátem, notářem či patentovým zástupcem, jenž je současně plátcem této daně. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný k rukám žalobce.