19 C 400/2021-144 — Okresní soud v Tachově

1. Žalobce se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Tachově dne [datum] domáhal po žalované zaplacení úroků z prodlení u odstupného, proplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou spolu s úroky z prodlení a proplacení úroků z prodlení u již vyplacené náhrady mzdy za část měsíce června 2019, července 2019 a srpna 2019, a to včetně příslušenství. Žalobu odůvodnil žalobce tím, že na základě rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] uhradila žalovaná žalobci odstupné, jak vyplývá z výplatního lístku za období červen 2020. Dne 10. 7. 2021 bylo vyplaceno žalobci pouze odstupné a zbývající část náhrady mzdy za zbývající část měsíce června a celý měsíce červenec a srpen. Do zbývající části náhrady mzdy bylo navíc započteno i čerpání dovolené, namísto toho, aby počet dnů dovolené byl vyplacen nad rámec náhrady mzdy za příslušné období, přičemž dovolání měla být správně vyplacena coby nevyčerpaná dovolená. Výše odstupného před zdaněním činila 519 548 Kč. Žalovaná dala svým postojem najevo, že za datum skončení pracovního poměru považuje 31. srpna 2019. Žalobce tento datum skončení pracovního poměru nijak nerozporuje. Žalobce má za to, že se žalovaná nemůže zprostit úhrady úroků z prodlení toliko tvrzením, že odstupné hradila dobrovolně a že soud o této skutečnosti autoritativně nerozhodl. Žalovaná se nemůže zprostit odpovědnosti úhrady těchto úroků ani tvrzením, že by snad mohla být v právní nejistotě ohledně podstatných okolností. Z okolností celého případu totiž jednoznačně vyplývá, že si byla žalovaná vědoma, že hradí odstupné, že odstupné bylo žalovanou uhrazeno 10. 7. 2020, že se za datum skončení pracovního poměru mezi oběma stranami nesporně považuje 31. srpna 2019 a že odstupné bylo splatné do 12. září 2019. Žalobce svůj požadavek na uhrazení úroků z prodlení v případě odstupného považuje za nesporný. Co se týče úhrady nevyčerpané dovolené za rok 2019, k tomu žalobce uvádí, že se rovněž nemůže žalobce ztotožnit s rozpornými postoji žalované. Žalovaná k požadavku žalobce sdělila, že dovolená za rok 2019 byla vyčerpána a proplacena, ač čerpání dovolené nebylo po právní stránce a už vůbec ne fakticky možné. Čerpání dovolené nelze nařídit retroaktivně až na základě rozhodnutí soudu ve věci určení neplatnosti výpovědi, v daném případě dokonce téměř rok po skončení pracovního poměru. Zarážející je i další argument žalované, která odkázala žalobce na ukončení řízení u pojišťovny, ke kterému mezi žalobcem a pojišťovnou nedošlo a ani dojít nemohlo, když žalovaná plnila předmětnou pohledávku, byť nesprávně započtenou, žalobci napřímo. Žalobce má za to, že bylo postaveno najisto, že trpěl nemocí z povolání, která se pro účely dovolené posuzuje jako výkon práce. Délka trvání pracovního poměru za rok 2019 byla rovněž mezi oběma stranami označena jako nesporná ještě před samotným skončením řízení o neplatnosti výpovědi. Oprávněnost požadavku na proplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou je rovněž řešena zákoníkem práce, kdy tak lze učinit, pakliže pracovní poměr zaměstnance skončí. V případě žalobce nepřichází a ani nemůže přijít v úvahu jiná možnost než tato. Splatnost dovolené je rovněž jasně řešena zákoníkem práce, v daném případě se odvíjí od splatnosti poslední možné mzdy. Skutečnost, že žalobce měl nárok na 5 týdnů dovolené, žalobce rovněž prokázal s odkazem na poskytnutou dovolenou z let minulých. Výši dovolené rovněž žalobce vypočetl řádně s ohledem na reálnou délku trvání pracovního poměru za rok 2019. Žalobce je toho názoru, že má nárok na uhrazení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou včetně příslušenství. Co se týče úroků z prodlení u náhrady mzdy za zbývající část měsíce června, července a srpna, k tomu žalobce uvádí, že zde je vše rovněž postaveno najisto zákoníkem práce, dle kterého lze určit splatnost mzdy a spolehlivě vypočítat výši úroků z prodlení žalované. Stejně tak nelze v tomto ohledu reflektovat jakoukoliv případnou připomínku žalované, která by se snad týkala nutnosti opětovného rozhodnutí soudu v dané věci, kdy k samotnému poskytnutí náhrady mzdy již došlo. Žalobce má za to, že dostatečně prokázal oprávněnost svých nároků ve vztahu k žalované. 2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 31. 1. 2022 uvedla, že považuje žalobu v celém rozsahu za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Žalovaná od samého počátku tvrdila, že z důvodu zdravotní nezpůsobilosti žalobce k práci dle lékařského posudku ze dne 11. 6. 2019 končí pracovní poměr žalobce u žalované bez ohledu na to, zda výpověď z pracovního poměru bude soudem prohlášena za platnou či neplatnou dnem 31. 8. 2019. Žalobce se tomuto přístupu bránil a teprve při jednání u Krajského soudu v Plzni jako odvolacího soudu se s názorem o skončení pracovního poměru dnem 31. 8. 2019 ztotožnil. Žalovaná na stanovisku, že pracovní poměr s žalobcem skončil 31. 8. 2019, nadále setrvává. Žalovaná deklaruje, že žádný návrh ve směru nového lékařského posudku nepředkládá a vyčká na uvážení soudu a zejména na to, jakým důkazem hodlá žalobce svůj nárok prokazovat, když by se neměl posudek ze dne 11. 6. 2019 použít. S ohledem na to, že žalobce rozdělil nárok na tři části, reaguje žalovaná na uvedené tři okruhy nároků odděleně. K otázce úroků z odstupného ve výši 42 913 Kč žalovaná je toho názoru, že v předcházejícím soudním sporu u Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 19 C 356/2019, bylo rozhodnuto toliko o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou. Nebylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit odstupné. To byl také hlavní důvod, proč žalovaná nepodávala v dřívějším sporu 19 C 356/2019 ani dovolání, ani ústavní stížnost. Žalovaná setrvává na stanovisku, že odstupné zaplatila zcela dobrovolně bez soudního sporu a při této dobrovolné úhradě se nemohla dostat do prodlení, a tedy ani nevznikl nárok na úhradu úroků z prodlení. Nad uvedené žalovaná namítá, že ani doba úročení nebyla žalobcem uplatněna správně. Ve smyslu § 141 zákoníku práce je splatnost mzdy do konce následujícího měsíce, tedy počátek úročení měl začínat až 1. 10. 2019, pokud si žalobce myslí, že mu nárok na úrok z prodlení vznikl. Žalobce by měl prokázat, že žalované vznikla povinnost odstupné vyplatit dříve, než tak žalovaná učinila dobrovolně. K otázce úroků z doplatku mzdy ve výši 8 747 Kč žalovaná s odkazem na judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2021, spisová značka: 21 Cdo 2982/2020, tvrdí, že žalobci nárok na platbu za období od 3. 6. 2019 až 31. 8. 2019 formou úhrady ve výši průměrného měsíčního výdělku vůbec nevznikl. Žalovaná tvrdí, že u žalobce se jedná o situaci třetí, dle které nemá žalobce na vyplacení průměrného výdělku po dobu výpovědi nárok. Pokud žalovaná nad rámec své právní povinnosti nějaké plnění dobrovolně žalobci poskytla, ať už z důvodu velkorysosti či eliminaci možného dalšího soudního sporu či z jiného nerozhodného důvodu včetně změny právního názoru na další postup, nemůže to být přičítáno žalované k tíži a nad to ještě požadovat úroky z prodlení u této dobrovolné platby. K otázce nároku na proplacení dovolené ve výši 32 861 Kč žalovaná uvádí, že žalobce v roce 2019 neodpracoval u žalované ani jednu hodinu (stejně jako v roce 2018), přesto požaduje proplacení dovolené dle změny žaloby v rozsahu 132 hodin dovolené. S ohledem na aktuální úpravu dovolené v zákoníku práce by měl soud uvážit, zda tomuto nároku je možné a vhodné poskytnout právní ochranu a vůbec ho přiznat. Pokud by žalobce neodpracoval ani hodinu v roce 2021, pak by mu dle aktuálního znění § 216, odst. 4 zákoníku práce (v účinnosti od 1. 1. 2021) nárok na žádnou dovolenou ani nevznikl. Žalovaná si je vědoma toho, že přechodná ustanovení ke změně zákoníku práce, obsažená v zákoně č. 285/2020 Sb., nárok případně vzniklý v roce 2019 ponechávají dle dřívější úpravy. Tato úvaha se týká toliko části dovolené ve výši 3 983 Kč hrubého. Žalovaná má v dokumentaci předcházejícího soudního sporu 19 C 356/2019, kde ještě neproběhla lhůta ke skartaci, řadu dalších dokumentů, které ale v tuto chvíli nepředkládá. Současně ale neočekává, že pohled na různé skutečnosti, které prezentovaly strany v tomto dřívějším soudním sporu včetně stanoviska Kooperativy, musí být totožný s dnešním pohledem. Je zde však učiněna nyní jedna výjimka. Ve spise 19 C 356/2019 na str. 16 je založena lékařská zpráva, založená samotným žalobcem, datovaná již dne 1. 2. 2017, kde je žalobci k jeho zdravotním obtížím již tehdy doporučeno nekouřit a změnit pracovní prostředí. Žalovaná ve svém vyjádření dále uvádí, že žalobce argumentuje, že v roce 2019 byl nárok na dovolenou upraven odlišně od aktuální úpravy. Podle § 216, odst. 2 zákoníku práce ve znění platném k 31. 8. 2019 se za výkon práce pro účely dovolené považuje i pracovní neschopnost v důsledku vzniku nemoci z povolání. To, zda pracovní neschopnost trvala od 1. 1. 2019 do 2. 6. 2019 pouze z důvodu nemoci z povolání, není nijak prokazováno. Pracovní neschopnost trvala vcelku od 13.