20 C 197/2020-62 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], jízdného 3x 17 a [částka] a přirážky k jízdnému ve výši 4x [částka] a úroku z prodlení do zaplacení jak ve výroku I shora, za použití prostředku hromadné přepravy osob právní předchůdkyně žalobkyně žalovaným dne [datum], [datum], [datum] a [datum] bez předložení platného dokladu o zaplacení jízdného při přepravní kontrole cestujících. 3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Pobyt žalovaného se soudu v řízení sice podařilo vypátrat (ač k tomu soud nebyl povinen), avšak na adresu ubytovny (zaměstnavatele [IČO]) – [ulice a číslo] v [obec] se rovněž doručit nepodařilo jinak, než náhradním způsobem. Ačkoliv je zřejmé, že nyní žalovaný bydlí a pracuje v [obec], soudu se nepodařilo ověřit jeho faktický pobyt zpětně k datu podání návrhu ke zdejšímu soudu, pro vyslovení místní nepříslušnosti k projednání a rozhodnutí této věci tak soud neměl dostatek podkladů a věc proto sám projednal a rozhodnul. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Zápisem o provedené přepravní kontrole žalobkyně ve všech čtyřech případech prokázala, že žalovaný, identifikovaný svým občanským průkazem [číslo] resp. [číslo] (s výhradou správnosti některých obtížně čitelných číslic) postupně cestoval prostředkem hromadné přepravy osob (linka 2, 4, 2 a 2) a neprokázal se na výzvu jízdním dokladem. Naposledy uvedl adresu [anonymizováno] [číslo] v [obec] Smluvními přepravními podmínkami žalobkyně prokázala stanovení přirážky k jízdnému ve výši [částka], tarifem prokázala výši základního běžného jízdného beze slev [částka] i [částka]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem ze dne 27 p. v., že vypracoval jednoduchou předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a tuto zaslal (č. l. 33 a 34) do dispoziční sféry žalovaného (na obě adresy dle hlášenky), požadoval však zaplacení [částka] bez uvedení skladby této částky. Postoupení pohledávky na žalobkyni (od [anonymizováno] podniku měst [obec] a [právnická osoba], přes [právnická osoba], a [právnická osoba]) bylo prokázáno již oznámením původního věřitele ze dne [datum] (č. l. 27). 5. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle § 37 odst. 4 až 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, podle § 3, § 7, § 15, § 49 odst. 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, a podle smluvních přepravních podmínek žalobkyně, to vše ve znění účinném v době, kdy žalovaný cestoval městskou hromadnou dopravou, provozovanou právní předchůdkyní žalobkyně. Žalovanému vznikla nástupem do dopravního prostředku přepravce ve všech čtyřech případech povinnost uhradit jízdné a po odhalení revizorem přepravce dále povinnost uhradit přirážku k jízdnému. Žalobě proto soud mohl v plném rozsahu vyhovět výrokem I shora a to včetně požadovaného úroku z prodlení, který žalobkyně stanovila co do sazby v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 6. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše částky těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za zaslání předžalobní výzvy soud náhradu nepřiznal, neboť nikdo není povinen plnit na základě výzvy, kterou je vymáhán téměř dvojnásobek toho, jaký měl činit původní dluh a nesplnění takové výzvy nelze sankcionovat. Na přiznání zbytku náhrady to však ve smyslu § 142a o. s. ř. vliv nemělo, neboť žalovaný pohledávku neuhradil ani po doručení návrhu soudem a řízení tak proběhnout muselo. 7. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť jde o relativně vysoké plnění a trvá nouzový stav. Pro jinou lhůtu nebyl však již shledán žádný důvod a dle přehledu všech řízení žalovaného (č. l. 42) je zřejmé, že žalovaný je jednak korespondenčně nedosažitelný a o své splatné pohledávky se nezajímá. Není tak důvod zhoršovat pořadí žalobkyně vůči ostatním věřitelům žalovaného.