24 C 249/2019-48 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 21. 10. 2019 domáhala částky 142 227 Kč a částky 100 EUR s příslušenstvím po žalovaném. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný pro ni pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 9. 5. 2018, téhož dne účastníci uzavřeli smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku, podle níž žalobkyně vyplatila žalovanému náborový příspěvek ve výši 141 905 Kč, a žalovaný se zavázal setrvat v pracovním poměru u žalobkyně 24 měsíců. Pro případ, že by pracovní poměr zanikl dříve, zavázal se žalovaný poskytnutý náborový příspěvek v plné výši vrátit žalobkyni do 30 dnů od skončení pracovního poměru. Pracovní poměr žalovaného u žalobkyně skončil dne 6. 2. 2019 okamžitým zrušením ze strany žalobkyně a žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni náborový příspěvek do 8. 3. 2019. Dále se žalobkyně domáhá částky 100 EUR, která představuje poskytnutou provozní zálohu a částky 322 Kč představující doplatek pojistného na všeobecné zdravotní pojištění za měsíc únor 2019, které žalobkyně za žalovaného odvedla, přestože žalovanému z důvodu neomluvených absencí nevznikl nárok na mzdu. 2. Žalovaný nesouhlasil s nárokem na vrácení náborového příspěvku, neboť žalobkyně nedodržela ústní dohodu, podle níž měl žalovaný a jeho kolega jezdit ve dvou a také od 1. 1. 2019 došlo ke snížení cestovného ze 40 EUR na 35 EUR. Proti nároku žalobkyně na částku 100 EUR žalovaný nic nenamítal. 3. Provedeným dokazováním byly zjištěny následující skutečnosti. 4. Z pracovní smlouvy ze dne 9. 5. 2018 vyplývá, že žalovaný pracoval od 9. 5. 2018 pro žalobkyni jako řidič MKD, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, se zkušební dobou v délce tří měsíců. 5. Ze Smlouvy o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci ze dne 9. 5. 2018 vyplývá, že žalobkyně se zavázala vyplatit náborový příspěvek v souhrnné výši 180 000 Kč a žalovaný se zavázal setrvat v pracovním poměru u žalobkyně po dobu dvou let. Pro případ, že by pracovní poměr zanikl jakýmkoliv jiným způsobem, než výpovědí ze strany zaměstnavatele z důvodů podle § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit náborový příspěvek nebo část příspěvku, která byla vyplacena, v hrubém, nejpozději do 30 dnů od ukončení pracovního poměru. 6. Z listiny ze dne 17. 1. 2019 nazvané„ Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“ ve spojení s doručenkou RR [číslo] CZ vyplývá, že žalobkyně se žalovaným okamžitě zrušila pracovní poměr pro neomluvené absence, zásilka byla uložena dne 24. 1. 2019, žalobce si zásilku ve zkrácené úložní době deseti dnů nevyzvedl. 7. Z výdajového pokladního dokladu ze dne 11. 7. 2018 vyplývá, že žalovaný dne 11. 7. 2018 převzal provozní zálohu ve výši 100 EUR. 8. Ze mzdového listu žalovaného za rok 2019 vyplývá, že žalobkyně odvedla za žalovaného zdravotní pojištění za měsíc únor ve výši 322 Kč, které mu nebylo sraženo ze mzdy, neboť měl od 1. 2. do 5. 2. neomluvené absence a mzda mu tudíž nebyla vyplacena. 9. Ze mzdového listu žalovaného za rok 2018 vyplývá, že žalovanému byla vyplacena v květnu 2018 částka 70 000 Kč, v červnu 2018 částka 30 000 Kč, v červenci částka 30 000 Kč a v měsících srpen až prosinec 2018 částka 2 381 Kč měsíčně, celkem tedy 141 905 Kč. 10. Z dopisu ze dne 18. 2. 2019 ve spojení s dodejkou, kterou žalovaný osobně převzal dne 19. 3. 2019, vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 144 475 Kč nejpozději do 6. 3. 2019. 11. Dopisem ze dne 28. 3. 2019 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě částky 322 Kč do 30. 4. 2019. 12. Z dopisu ze dne 9. 9. 2019 ve spojení s doručenkou s podacím číslem RR [číslo] CZ vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení uvedených dlužných částek před podáním žaloby ve lhůtě do 24. 9. 2019, zásilka byla vrácena odesílateli s tím, že si adresát zásilku v úložní době nevyzvedl. 13. Na základě shora uvedených skutkových zjištění učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný pracoval pro žalobkyni jako řidič MKD od 9. 5. 2018, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební dobou. Účastníci uzavřeli dne 9. 5. 2018 smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku, na základě které žalobkyně žalobci vyplatila částku 141 905 Kč, a žalovaný se zavázal setrvat v pracovním poměru u žalobkyně po dobou dvou let. Pracovní poměr žalovaného u žalobkyně skončil jeho okamžitým zrušením ze strany žalobkyně ke dni 4. 2. 2019, když okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno dopisem ze dne 17. 1. 2019, který byl uložen na poště od 24. 1. 2019 a desátým dnem od uložení byl den 4. 2. 2019. V únoru 2019 žalovaný bez omluvy nedocházel do práce. Za dobu od 1. 2. 2019 do 5. 2. 2019 odvedla žalobkyně za žalovaného zdravotní pojištění v celkové výši 322 Kč, za uvedené dny nebyla žalovanému vyplacena mzda, neboť práci nevykonával. Dne 11. 7. 2018 převzal žalovaný od žalobkyně v souvislosti s výkonem práce provozní zálohu ve výši 100 EUR. 14. Nárok žalobkyně na vrácení náborového příspěvku soud právně posoudil v souladu s ust. § 4 zákoníku práce č. 262/2006 Sb. (dále jen zák. práce) dle ust. § 1746 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. zák.) jako nárok vyplývající ze smlouvy nepojmenované. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku, žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy vyplatila celkem 141 905 Kč. Žalovaný se v uvedené smlouvě zavázal setrvat v pracovním poměru u žalobkyně po dobu dvou let a pro případ nedodržení této podmínky bylo sjednáno, že žalovaný poskytnutý příspěvek vrátí do 30 dnů od skončení pracovního poměru v hrubém. Pracovní poměr žalovaného skončil na základě okamžitého zrušení ze strany žalobkyně pro neomluvené absence (tedy jiným způsobem, než výpovědí dle § 52 písm. a – c zák. práce) žalovaného dne 4. 2. 2019. Tedy dříve než po dvou letech trvání pracovního poměru. Žalovaný tedy nesplnil povinnost vyplývající ze smlouvy o poskytnutí náborového příspěvku a je povinen náborový příspěvek žalobkyni vrátit. 15. Zjištěný skutkový stav ohledně nároku na částku 322 Kč soud posoudil po právní stránce podle § 8 a § 9 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, a podle § 250 odst. 1 zákoníku práce č. 266/2006 Sb., když žalovaný jako zaměstnanec tím, že nedocházel v době od 1. 2. 2019 do 4. 2. 2019 bez omluvy do zaměstnání, způsobil žalobkyni škodu v podobě odvedeného pojistného na zdravotní pojištění, které nemohlo být žalovanému sraženo ze mzdy, když na mzdu za uvedené období nevznikl žalovanému nárok (podle § 109 odst. 1 zák. práce mzda náleží za vykonanou práci). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že pracovní poměr žalovaného u žalobkyně skončil jeho okamžitým zrušením ze strany žalobkyně, které bylo v souladu s ust. § 336 odst. 4 zák. práce žalovanému doručeno desátým dnem od uložení zásilky, tedy dne 4. 2. 2019. Protože žalobkyně uplatnila žalobou nárok za dobu od 1. 2. 2019 do 5. 2. 2019, tedy za pět dní, soud jej pokrátil o jeden den, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 257,60 Kč. 16. Pokud jde o nárok na částku 100 EUR, tento soud právně posoudil dle § 183 zákoníku práce o cestovních náhradách a podle § 147 odst. 1 písm. d) zákoníku práce o srážkách ze mzdy, když žalovaný cestovní náhradu ve stanovené lhůtě nevyúčtoval a žalobkyni tak vzniklo právo tuto nevyúčtovanou zálohu srazit žalovanému ze mzdy, avšak žalovanému v měsíci únoru 2019, kdy jeho pracovní poměr u žalobkyně skončil, nárok na mzdu nevznikl. Proto soud i tomuto nároku žalobkyně vyhověl. 17. V souladu s ust. § 4 zák. práce a § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. vzniklo žalobkyni rovněž právo na zákonný úrok z prodlení z dlužných částek ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené ve výzvách k zaplacení. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 47 052,43 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 793 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 144 860 Kč sestávající z částky 6 900 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 3 450 Kč za dva úkony právní služby uvedené v § 11 odst. 2 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovného za cestu z [obec] do [obec] a zpět k jednání dne 16. 7. 2020 (260 km, prům. spotř. 9,2 l [číslo] km, benzín, celkem 1 856,40 Kč) ve výši ¼ (464,10 Kč), neboť zástupce žalobkyně se téhož dne účastnil ještě dalších tří u OS [obec], cestovného za cestu z [obec] do [obec] a zpět k jednání dne 9. 12. 2020 (260 km, prům. spotř. 9,2 l [číslo] km, benzín, celkem 1 856,40 Kč) ve výši ½ (928,20 Kč), neboť zástupce žalobkyně se v tentýž dne účastnil ještě jednoho jedná