27 C 267/2021-33 — Okresní soud v Teplicích

Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 23. 6. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 3 413,82 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh žalovaného vůči žalobkyni vzniklý nezaplacením části ceny plynu dodaného žalovanému do místa spotřeby [číslo] na adrese [adresa], v období od 8. 12. 2019 do 31. 5. 2020 (2 470,82 Kč), nezaplacením monitoringu spotřeby (480 Kč), nezaplacením demontáže senzoru (363 Kč) a nezaplacením vyúčtované smluvní pokuty (100 Kč). Soud ve věci rozhodoval v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu učiněné dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. k uvedenému postupu nevyjádřil. Po posouzení předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný si objednal u žalobkyně dodávky zemního plynu do místa spotřeby [číslo] na adrese [adresa]. Žalobkyně do uvedeného místa dodávala plyn také v období od 8. 12. 2019 do 31. 5. 2020 Cenu za dodávku plynu v uvedeném období (po zohlednění zaplacených záloh v celkové výši 15 390 Kč) ve výši 2 470,82 Kč, kterou mu žalobkyně vyúčtovala fakturou [číslo] se splatností do 30. 9. 2020, žalovaný nezaplatil. Žalovaný rovněž nezaplatil žalobkyni uvedenou fakturou vyúčtované ceny za monitoring spotřeby ve výši 480 Kč a za demontáž senzoru ve výši 363 Kč a dále vyúčtováním ze dne 20. 10. 2020 požadovanou smluvní pokutu ve výši 100 Kč. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle § 2079 a násl. občanského zákoníku a dospěl k závěru, že žaloba je v části týkající se dlužné ceny za dodávku plynu důvodná, když mezi žalobkyní jako prodávající a žalovaným jako kupujícím byla uzavřena kupní smlouva, žalobkyně splnila svou povinnost dodat žalovanému zboží (plyn), ale žalovaný své povinnosti zaplatit kupní cenu nedostál. Proto soud žalobě v této části jako důvodně podané vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 2 470,82 Kč odpovídající nezaplacené kupní ceně. Protože je žalovaný v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku právo na zaplacení úroku z prodlení, a soud jí tedy přiznal zákonný úrok z prodlení počínaje dnem následujícím po splatnosti faktury, jíž byla žalovanému vyúčtována cena za dodávky plynu, do zaplacení. Odlišně soud posoudil část žaloby týkající se zaplacení částky 943 Kč (s příslušenstvím) představující součet cen za monitoring spotřeby ve výši 480 Kč a za demontáž senzoru ve výši 363 Kč a požadované smluvní pokuty za pozdní úhradu smluvených plateb (100 Kč). Smlouva o sdružených službách dodávky plynu ani její dodatek neobsahují ujednání, které by žalobkyni opravňovalo požadovat po žalovaném zaplacení jakýchkoli částek v souvislosti s monitoringem spotřeby. Ujednání o smluvních pokutách, která obsahuje smlouva o sdružených službách dodávky plynu uzavřené mezi účastníky, soud shledal nepoctivými, a to při respektování závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, jehož nosnými důvody jsou obecné soudy při svém rozhodování v obdobných případech vázány (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 zejména deklaroval, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis), s tím, že výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Žalobkyně sice, zřejmě se znalostí obsahu tohoto nálezu Ústavního soudu a pod tíhou z něj vycházející rozhodovací praxe obecných soudů, jí používané formuláře smluv o sdružených službách dodávek komodit upravila tak, že stranu, která obsahuje obecná ujednání, jež obvykle bývají součástí všeobecných obchodních podmínek, označila číslem 1, a stranu smlouvy, která je – dle svého vzezření i obsahu – stranou úvodní (neboť vymezuje smluvní strany a upravuje i další základní smluvní náležitosti), označila číslem 2, nicméně takový postup nelze považovat za správný a nelze jej akceptovat. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 je třeba vykládat materiálně, tedy v souladu s jeho smyslem a účelem, a nelze se z jeho dopadu„ vymanit“ drobnou formální změnou, kterou spotřebitel sotva postřehne (bez podrobného studia smluvního textu, resp. dokonce těch jeho částí, které se běžně přehlížejí - údaj o celkovém počtu stran smlouvy a aktuálním čísle stránky), např. právě tím, že se„ vymění“ čísla stran, aniž by se tato změna jakkoliv jinak odrazila ve vzezření smlouvy (aby bylo na první pohled zřejmé, co vše je součástí smluvního textu, pod který spotřebitel připojuje svůj podpis). Pokud je průměrnému spotřebiteli, za obvyklých podmínek provázejících uzavírání obdobných adhezních smluv, taková smlouva předložena k podpisu stranou č.„ 2“, na niž se podpis připojuje, spotřebitel logicky vychází z toho, že jde o smlouvu o jedné straně, a pokud vůbec listinu otočí, aby zjistil, že na straně č.„ 1“, pod kterou již podpis nepřipojuje, jsou drobným písmem vepsána četná ujednání, bude tato ujednání logicky považovat za všeobecné obchodní podmínky (jak je to obvyklé u obdobných smluv). Soud proto dospěl k závěru, že v případě takto koncipované smlouvy je nezbytné posuzovat ujednání o smluvních pokutách stejně, jako by se nacházela jen ve všeobecných obchodních podmínkách, pod které spotřebitel nepřipojil svůj podpis, resp. že je třeba i v tomto případě přiměřeně aplikovat závěry výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3512/11). Taková smluvní ujednání tudíž nelze považovat za poctivá a věřiteli nelze právo na takto sjednanou smluvní pokutu přiznat (viz též § 6 občanského zákoníku). Přijaté závěry podtrhuje rovněž fakt, že ujednání o smluvních pokutách se ve smlouvě (na straně č.„ 1“) nachází na takovém místě, že je lze zjistit jen relativně podrobným studiem jejího textu. Proto soud žalobu v části týkající se zaplacení 943 Kč s požadovaným příslušenstvím výrokem II. rozsudku zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 2 470,82 Kč a zákonného úroku z prodlení z ní (ke dni rozhodnutí ve výši 242,24 Kč), naopak žalovaný byl úspěšný ohledně částky 943 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 843 Kč (ke dni rozhodnutí ve výši 82,65 Kč). Na základě uvedeného lze uzavřít, že žalobkyně měla ve věci úspěch přibližně ze 72,57 % a žalovaný přibližně z 27,43 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 45,14 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu). Žalobkyni vznikly v řízení účelně vynaložené náklady ve výši 1 126 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů zastoupení zahrnujících odměnu advokáta ve výši 400 Kč (2 x 200 Kč) určenou dle § 14b odst. 1 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., tři režijní paušály po 100 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby) přiznané dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 126 Kč přiznanou dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Na nákladech řízení přiznaná částka 508,28 Kč je finančním vyjádřením shora uvedeného poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve sporu. Protože žalobkyně byla v řízení zastupována advokátem, uložil soud žalovanému zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k plnění uložených povinností soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.