27 C 293/2021-32 — Okresní soud v Teplicích

Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 28. 7. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 5 270,32 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh žalované vůči žalobkyni vzniklý nezaplacením ceny odebrané elektřiny dodané žalované do místa spotřeby [číslo] na adrese [adresa žalované] (5 170,32 Kč) a nezaplacením vyúčtované smluvní pokuty (100 Kč). Soud ve věci rozhodoval v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu učiněné dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. k uvedenému postupu nevyjádřila. Po posouzení předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaná si objednala u žalobkyně dodávky elektrické energie do místa spotřeby [číslo] na adrese [adresa žalované]. Žalobkyně do uvedeného místa dodávala elektřinu v době od 17. 8. 2020 do 7. 9. 2020. Za dodávku elektřiny v uvedeném období, již žalobkyně vyúčtovala žalované fakturou [číslo] splatnou dne 5. 10. 2020, žalovaná dluží žalobkyni 5 170,32 Kč. Žalovaná nezaplatila žalobkyni také vyúčtováním [číslo] požadovanou smluvní pokutu ve výši 100 Kč. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle § 2079 a násl. občanského zákoníku a dospěl k závěru, že žaloba je téměř zcela důvodná, když mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou jako kupující byla uzavřena kupní smlouva, žalobkyně splnila svou povinnost dodat žalované zboží (elektřinu), ale žalovaná své povinnosti zaplatit kupní cenu nedostála. Proto soud žalobě v této části jako důvodně podané vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 5 170,32 Kč odpovídající nezaplacené ceně za dodávku elektřiny. Protože je žalovaná v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku právo na zaplacení úroku z prodlení, a soud jí tedy přiznal zákonný úrok z prodlení počínaje dnem následujícím po splatnosti faktury, kterou byla žalované vyúčtována cena za dodávku elektřiny, do zaplacení. Odlišně soud posoudil část žaloby týkající se zaplacení částky 100 Kč představující požadovanou smluvní pokutu.„ Ujednání“ o smluvních pokutách, která obsahuje smlouva o sdružených službách dodávek elektřiny uzavřená mezi účastnicemi, totiž soud shledal nepoctivými, a to při respektování závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, jehož nosnými důvody jsou obecné soudy při svém rozhodování v obdobných případech vázány (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 zejména deklaroval, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis), s tím, že výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Žalobkyně sice, zřejmě se znalostí obsahu tohoto nálezu Ústavního soudu a pod tíhou z něj vycházející rozhodovací praxe obecných soudů, jí používané formuláře smluv o sdružených službách dodávek komodit upravila tak, že stranu, která obsahuje obecná ujednání, jež obvykle bývají součástí všeobecných obchodních podmínek, označila číslem 1, a stranu smlouvy, která je - dle svého vzezření i obsahu - stranou úvodní (neboť vymezuje smluvní strany a upravuje i další základní smluvní náležitosti), označila číslem 2, nicméně takový postup nelze považovat za správný a nelze jej akceptovat. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 je třeba vykládat materiálně, tedy v souladu s jeho smyslem a účelem, a nelze se z jeho dopadu„ vymanit“ drobnou formální změnou, kterou spotřebitel sotva postřehne (bez podrobného studia smluvního textu, respektive dokonce těch jeho částí, které se běžně přehlížejí – údaj o celkovém počtu stran smlouvy a aktuálním čísle stránky), například právě tím, že se„ vymění“ čísla stran, aniž by se tato změna jakkoliv jinak odrazila ve vzezření smlouvy (aby bylo na první pohled zřejmé, co vše je součástí smluvního textu, pod který spotřebitel připojuje svůj podpis). Pokud je průměrnému spotřebiteli, za obvyklých podmínek provázejících uzavírání obdobných adhezních smluv, taková smlouva předložena k podpisu stranou č.„ 2“, na niž se podpis připojuje, spotřebitel logicky vychází z toho, že jde o smlouvu o jedné straně, a pokud vůbec listinu otočí, aby zjistil, že na straně č.„ 1“, pod kterou již podpis nepřipojuje, jsou drobným písmem vepsána četná ujednání, bude tato ujednání logicky považovat za všeobecné obchodní podmínky (jak je to obvyklé u obdobných smluv). Soud proto dospěl k závěru, že v případě takto koncipované smlouvy je nezbytné posuzovat ujednání o smluvní pokutě stejně, jako by se nacházelo jen ve všeobecných obchodních podmínkách, pod které spotřebitel nepřipojil svůj podpis, resp. že je třeba i v tomto případě přiměřeně aplikovat závěry výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3512/11). Takové smluvní ujednání tudíž nelze považovat za poctivé a věřiteli nelze právo na takto sjednané smluvní pokuty (respektive jejich části) přiznat (viz též § 6 občanského zákoníku). Přijaté závěry podtrhuje rovněž fakt, že ujednání o smluvních pokutách se ve smlouvě (na straně č.„ 1“) nachází na takovém místě, že jej lze zjistit jen relativně podrobným studiem jejího textu. Proto soud žalobu v části týkající se zaplacení 100 Kč s příslušenstvím výrokem II. rozsudku zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve sporu neúspěšná pouze v poměrně nepatrné části, a proto jí soud přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ta sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů zastoupení zahrnujících odměnu advokáta ve výši 400 Kč (2 x 200 Kč) určenou dle § 14b odst. 1 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., dva režijní paušály po 100 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby) přiznané dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 126 Kč přiznanou dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Protože žalobkyně byla v řízení zastupována advokátem, uložil soud žalované zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k plnění uložených povinností soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.