124 C 1/2021-111 — Okresní soud v Teplicích

1. Shora citovaným (napadeným) rozsudkem okresní soud rozhodl tak, že žalobu o zaplacení částky 30 480 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení zamítl (srov. výrok I.) a dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 9 583,20 Kč k rukám právního zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci rozsudku (srov. výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím (ve stručnosti shrnuto), že žalobce pro žalovanou pracoval jako řidič pohřební služby od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2019 a že při výkonu této práce vykonával činnosti spočívající v převozu a nakládání zesnulých v rámci ČR, vyřizování potřebných dokumentů, v přípravě těl zesnulých a v jejich upravování, oblékání, umývání, kdy tato pracovní činnost žalobce zahrnovala i manipulaci s břemeny těžšími než 50 kg. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že v kalendářním roce 2018 byla žalobci žalovanou vyplácena mzda 13 900 Kč měsíčně hrubého a za rok 2019 mu byla vyplácena mzda ve výši 14 740 Kč měsíčně hrubého. Takto vyplácená mzda žalobci odpovídala jeho zařazení do druhé skupiny prací ve smyslu nař. vl. [číslo] Sb. a jeho Přílohy. Žalobce se domáhal žalobou v posuzované věci doplatku mzdy z důvodu, že náplň pracovní činnosti odpovídala zařazení do třetí skupiny prací, kde zákonem zaručená minimální mzda činila v roce 2018 částku 14 900 Kč měsíčně a v roce 2019 částku 16 280 Kč měsíčně, doplatek mzdy tedy za tyto dva roky žalobce požadoval ve výši 30 480 Kč (12 000 Kč za rok 2018 – 1 000 Kč x 12 měsíců, 18 480 Kč za rok 2019 – 1 540 Kč x 12 měsíců). Okresní soud dospěl k závěru, že práce žalobce pro žalovanou obnášela jednak práci řidiče, která jednoznačně spadá do druhé skupiny prací podle čl. II Přílohy cit. nařízení, ale nesla v sobě i některé prvky práce sanitáře (manipulace s těly zesnulých, jejich oblékání, úprava, mytí), která však také spadá do druhé skupiny prací. V pracovní náplni žalobce nenašel žádné činnosti, které by spadaly do vyšší skupiny prací. Žalobu žalobce proto zcela zamítl s tím, že rozsudkem shodného okresního soudu, č. j. 125 C 10/2020-45, není vázán, neboť zde došlo k vydání jeho rozsudku pro uznání na základě procesního postupu podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., tedy na základě tzv. fikce, aniž by se soud zabýval meritem věci. Nakonec rozhodl o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal plně procesně úspěšné žalované nárok na náhradu nákladů řízení ve výši nákladů za její právní zastoupení s odkazem na vyhl. č. 177/1996 Sb., za tři úkony právní služby po 2 340 Kč (§ 6 odst. 1 a § 7 cit. vyhlášky), tři paušální náhrady výdajů po 300 Kč (podle § 13 odst. 4 cit. vyhl.) a 21% DPH ve výši 1 663,20 Kč, jíž je právní zástupce žalované plátcem, tedy celkem částku ve výši 9 583,20 Kč. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v plném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítá, že obsah jeho činnosti nemůže být poměřován a posuzován podle náplně práce sanitáře, neboť sanitář provádí svoji činnost pod přímým vedením odborného personálu, v čistotě nemocničního prostředí, vykonává pomocné obslužné činnosti nutné pro poskytování ošetřovatelské péče, preventivní, léčebné a diagnostické péče, pečuje o hygienu prostředí, dováží stravu na oddělení, podle potřeby ji ohřívá, provádí úklid kuchyňky, včetně sběru, mytí a dezinfekce nádobí, transportuje biologický a zdravotní materiál, obstarává pochůzky pro potřeby oddělení a pacientů. Dle žalobce obsah jeho pracovní činnosti, jenž nebyl mezi stranami sporný, naplňuje doslova charakteristiku třetí skupiny prací dle nař. vlády, kde zákonodárce vytvořil osm skupin prací, dle konkrétnějších charakteristik tak, aby bylo odměňování zaměstnanců spravedlivější. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1.2021, sp. zn. 3 Ads 273/2019-27, kterým zařadil prodavačku v supermarketu do třetí skupiny prací, a proto žalobce má za to, že jeho činnost ve prospěch žalované byla nejméně tak zodpovědná jako je práce prodavačky, když ohledně manipulace s lidskými ostatky existuje rozsáhlá legislativa, kterou žalobce musí znát, když pracuje ve značně ztížených fyzických a psychických podmínkách v situaci, kdy manipuluje s břemeny, kdy limity BOZP na jednoho člověka přesahuje téměř o 100 %, což dále rozvádí ve vztahu k závěrům Nejvyššího správního soudu v citovaném rozhodnutí. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila. 3. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání žalobcem přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, u nařízeného odvolacího jednání dne 14. 2. 2022, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není z následně vyložených důvodů důvodné. 4. Soud prvního stupně k posouzení otázky, zda žalobce, jakožto bývalý zaměstnanec žalované, byl či nebyl nesprávně zařazen do skupiny prací ve smyslu nař. vl. [číslo] Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy a o práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění platném v rozhodné době (dále jen„ nař. vl.“) a jeho Příloh; tedy zda byl zařazen do druhé mzdové skupiny, namísto do skupiny třetí – v řízení provedl dokazování se zaměřením na právně rozhodné skutečnosti, pro své rozhodnutí si opatřil v dostatečném rozsahu skutková zjištění, zjištěné skutečnosti i zákonem stanoveným způsobem zhodnotil (srov. § 132 o. s. ř.) a věc posoudil správně i po právní stránce. S přiléhavým a vyčerpávajícím odůvodněním napadeného rozsudku se odvolací soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na jeho věcně správné odůvodnění odkazuje. 5. Na jeho podporu a k odvolací argumentaci žalobce lze uvést následující. S odvolatelem lze souhlasit, že u zaměstnanců odměňovaných mzdou (kteří nemají mzdu sjednanou v kolektivní smlouvě), doplňují nejnižší úrovně zaručené mzdy funkci minimální mzdy svými sazbami, které jsou stanoveny v nař. vl. tak, aby odpovídaly složitosti, odpovědnosti a namáhavosti prací vykonaných zaměstnanci v jednotlivých skupinách. Stupňovité navýšení sazeb zaměstnanců částečně kompenzuje nejnižší společensky uznávanou úroveň jejich výdajů souvisejících s výkonem složitějších prací nebo s dosažením či s udržením kvalifikace, s vyšší mírou duševní a smyslové zátěže, odpovědnosti a náročnosti vykonávaných prací. Na základě vymezení v § 112 odst. 2 z. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, se stanoví nejnižší úrovně zaručené mzdy pro osm skupin prací, které jsou definovány (odstupňovány) podle náročnosti (složitosti, odpovědnosti a namáhavosti) prací. Jednotlivé sazby jsou stanoveny tak, že pro první skupinu prací je sazba nejnižší úrovně zaručené mzdy rovna minimální mzdě a nejvyšší sazba pro osmou skupinu prací je stanovena ve výši dvojnásobku minimální mzdy (s lineárním nárůstem po sobě jdoucích sazeb). U zaměstnavatelů, kteří poskytují zaměstnanci za práci mzdu (jako v posuzované věci) je rozdělení prací do skupin podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti stanoveno v Příloze k nař. vl. (v první části prostřednictvím obecných charakteristik jednotlivých skupin prací a v druhé části uvedením příkladů prací ve skupinách podle oborů). V Příloze uvedený výčet prací je demonstrativní. Soud prvního stupně po nesporném zjištění faktické náplně žalobce zcela správně posuzoval pracovní náplň žalobce jednak s obecnými charakteristikami druhé a třetí skupiny prací vymezené v první části nař. vl. a následně s příklady prací uvedenými v druhé části Přílohy nař. vl. Pokud soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že práce žalobce pro žalovanou obnášela jednak práci řidiče, která podle Přílohy nař. vl. spadá do 2. skupiny prací a dále v sobě měla i některé prvky práce sanitáře, která však také spadá do druhé skupiny podle citovaného nař. vl. a neshledal v práci žalobce žádné činnosti, které by spadaly do vyšší skupiny prací, tak odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně zcela ztotožňuje. V této souvislosti lze snad dodat, že sanitář provádí pomocné a obslužné činnosti při poskytování základní ošetřovatelské péče, např. dovoz stravy, transport biologického materiálu, ale vedle toho i zajišťuje hygienickou péči o pacienty, polohuje pacienty a manipuluje s nimi. Tyto poslední dvě činnosti sanitáře, tedy zajišťování hygienické péče a polohování pacientů a manipulace s nimi, jsou srovnatelná s činností žalobce spočívající v manipulaci s těly zesnulých, jejich oblékání, úprava, mytí apod. Rozsah pracovní činnosti žalobce jako řidiče pohřební služby byla soudem prvního stupně náležitě zjištěna a oproti pracovníkovi pohřební služby (i dle listin doložených samotným žalobcem) v sobě tato činnost nezahrnovala organizaci a zajištění průběhu pohřbu, kopání hrobů, komunikaci s dodavateli atd., jak to vyplývá z provedeného dokazování. Soud prvního stupně tedy při posuzování faktické náplně žalobce vycházel z obecných závěrů vyplývajících i z rozsudku