20 C 273/2022-33 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení dlužného vyúčtování ze smlouvy ze dne [datum] za dodávku plynu do odběrného místa žalované na adrese [adresa] [číslo] se splatností [datum] (3 107 Kč) a tří smluvních pokut á 100 Kč za tři upomínky. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila a tak jí bylo na adrese trvalého pobytu doručeno náhradním způsobem. Trvalý pobyt (jak v záhlaví shora) má přitom změněn teprve od [datum]. 3. V zájmu žalované soud k okolnosti adresy trvalého pobytu konstatuje následující. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu (pokud by se soudu v budoucnu podařilo) lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. K tomu v tomto případě došlo, soud však není touto adresou vázán ani v tomto řízení, natož v jiném řízení, natož pak jiné instituce, nežli zdejší soud. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti a žalovanému tak nic nebrání, aby zjištěnou adresu do registru obyvatel sdělil. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou ze dne [datum] žalobkyně prokázala závazek žalované odebírat ve shora uvedeném odběrném místě plyn (i elektřinu), hradit zálohy v počáteční výši 1 300 Kč a platit vyúčtování spotřeby. Všeobecné podmínky ani přehled tarifů pro věc neměly význam. Vyúčtováním č. l. 18 byla prokázána spotřeba 29 340 Kč jak výše uvedeno. Vyúčtováním č. l. 20 byla prokázána spotřeba 3 107 Kč jak výše uvedeno. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 22) vypracování předžalobní výzvy ze dne [datum] ve smyslu § 142a o. s. ř., na korespondenční adresu dle smlouvy, kam ji dle č. l. 23 skutečně zaslal. Jiné upomínky předloženy nebyly. 5. Dále soud z úřední činnosti zjistil, že mezi shodnými účastníky již u zdejšího soudu jedno řízení proběhlo a to pod sp. zn. 41 C 42/2021, zahájené dne 25. 11. 2020. Předžalobní výzvu zpracoval shodný právní zástupce dne [datum], přičemž se jedná o shodný vzor, v němž jsou vyplňovány detaily dlužných plnění. Jednalo se o nárok za elektřinu ze shodného odběrného místa za období od [datum] do [datum], splatný [datum]. Není tak zřejmý žádný důvod, proč v předmětné věci byl nárok vymáhán soudní cestou až o více než rok později, přestože byl splatný dokonce ještě dříve, než vyúčtování dodávek elektřiny. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Účastníci platně sjednali závazek odběru plynu ve smyslu § 72 energetického zákona, na který se podpůrně užijí ustanovení o koupi dle občanského zákoníku, s charakterem spotřebitelského závazku. V rozsahu vyúčtované jistiny mohl soud žalobě vyhovět, s odkazem na § 1970 občanského zákoníku pak i v rozsahu úroku z prodlení z této částky, když počátek prodlení odpovídá fakturacím a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 7. Pokud se týká smluvních pokut á 100 Kč za upomínky, taková povinnost sice byla sjednána, upomínky však žalobkyně neprokazovala žádným důkazem, proto soud II. výrokem žalobu v této části zamítnul. I pokud by žalobkyně upomínky prokazovala, soud by přiznal toliko 3x 10 Kč, neboť z obsahu smlouvy mohla žalovaná počítat, že žalobkyně využije kontaktních údajů, které si sama ve formuláři vymínila, a použije pro upomínání pro spotřebitele příznivější (levnější) způsob. Žalovaná svůj telefonický kontakt ve smlouvě uvedla ([tel. číslo]). 8. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné míře (nad 90 %) úspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. této přiznával k tíži žalované právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Současně však soud posuzoval, zda byly náklady v tomto řízení vynaloženy účelně a to s ohledem na řízení sp. zn. 41 C 42/2021. V tamním řízení byla projednávána jistina 11 402 Kč s příslušenstvím a rozsudkem již na nákladech řízení byla žalobkyni přiznána náhrada ve výši 2 252 Kč (z toho soudní poplatek 800 Kč). 9. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., které bylo uplatněno i v řízení sp. zn. 41 C 42/2021, lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v desítkách dalších žalob stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu, když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. 10. Pokud by tedy žalobkyně uplatnila nárok za obě energetické komodity z téže smlouvy jediným návrhem, odměna by se počítala ze základu 44 149 Kč, soudní poplatek by činil 1 766 Kč a celková náhrada za tři úkony právní služby (dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 500 Kč) včetně daně z přidané hodnoty 3 944 Kč. Soud tak mohl žalobkyni přiznat již pouze rozdíl částek 3 944 Kč a 2 252 Kč, jak ve III. výroku shora. Soud neshledal žádného důvodu, proč žalobkyně musela či měla nároky takto oddělit, nadto anachronicky. I pokud svému právnímu zástupci žalobkyně neposkytla informace o druhém nároku včas sama, nedostatek v účelnosti vynaložených nákladů řízení se týká již samotné žalobkyně a přenáší se tak i do sféry jejího právní zástupce. Vzniklou situaci odděleného uplatnění nároků zavinila již sama žalobkyně, kt