20 C 276/2021-47 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednané pro jistinu [částka] prostředky elektronické komunikace na dálku. Konkrétně se domáhala [částka] na jistině, [částka] na poplatcích spojených s prodlením a vymáháním, [částka] na smluvní pokutě a [částka] na poplatku za poskytnutí úvěru. Identita žalovaného byla potvrzena občanským průkazem i platbou z jeho bankovního účtu, úvěruschopnost žalobkyně zkoumala lustracemi v databázích třetích subjektů i doloženým příjmem žalovaného. 2. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil, bylo mu doručováno náhradním způsobem (a nevyzvednutou písemnost poté bylo možno zanechat v označené domovní schránce). 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle registru obyvatel je žalovaný svobodný a bezdětný. Formulářem č. l. 42 žalobkyně prokázala, že zkoumala poměry žalovaného ve vztahu k výši mzdy, kterou doložil výplatními páskami za únor až duben 2021, lustrací v centrální evidenci exekucí (č. l. 39) nezjistila žádnou exekuci a shledala žalovaného úvěruschopným. Z výplatních pásek nevyplývají srážky ze mzdy a tento zaměstnavatel sám soudu na č. l. 32 potvrdil, že žalovaný u nich skutečně pracuje. Průměrně dosahoval čisté mzdy [anonymizována dvě slova]. Kč měsíčně. Soud tak více netematizoval stav rejstříku soudu, dle kterého žalovaný čelil v letech 2011 až 2020 devíti exekucím, v roce 2021 pak jedné další, neboť s ohledem na příjem žalovaného není vyloučeno, že tato plnění již byla vymožena a stav [příjmení] tak skutečně mohl být v květnu 2021 bez záznamu (jakkoliv je to spíše dílem šťastné náhody, než skutečným odrazem ekonomického jednání žalovaného). 4. Žalobkyně výpisem z obchodního rejstříku prokázala, že je oprávněna podnikat v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů. Předsmluvním formulářem č. l. 12 prokázala, že ve smyslu § 95 zákona č. 257/2016 Sb. vypracovala informační formulář, nezmínila v něm však dvojí sazbu poplatku (vyšší pro případ prodlení), jak je uváděno v následné smlouvě. Dále nezmiňuje smluvní pokutu v sazbě 0,1 % denně z dlužné částky, jak je uváděno v následné smlouvě a požadováno žalobou. Poplatky za prodlení ([částka], [částka] a [částka]) upraveny jsou, stejně jako úrok 39 % ročně ([částka]). Úvěrovou smlouvu č. l. 14 žalobkyně prokázala, že žalovaný se zavázal po načerpání [částka] na svůj bankovní účet ([bankovní účet]) uhradit ve lhůtě 30 dnů vedle jistiny úrok 39 % ročně, poplatek [částka] nebo [částka] (vyšší v případě prodlení), odvozený od tabulky v příloze, přímo úměrně zohledňující délku splatnosti a výši jistiny, dále v případě prodlení poplatky [částka] a [částka] za první dvě upomínky a [částka] za předání pohledávky k vymáhání třetí straně, dále v případě prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Podpis obou listin je učiněn digitální cestou s uvedením IP a adresy a odpovídajících časových značek. Fotografií občanského průkazu č. l. 19 žalobkyně prokázala zkoumání identity žalovaného. Potvrzeními o platbách č. l. 20 žalobkyně prokázala, že žalovaný v rámci žádosti o úvěr zaslal nejprve ze svého účtu platbu [částka], na tento účet posléze dnem [datum] obdržel jistinu [částka]. Žalobkyně doložila dvě formulářové upomínky (které se odlišují pouze minimálně, pozdější obsahuje ještě méně údajů) ze dne [datum] a [datum], které dle podacích lístků zaslala do dispoziční sféry žalovaného. Rozpisem nákladů č. l. 44 žalobkyně prokázala, že cca 75 % každé této částky je alokováno na mzdové náklady pracovníka. Dále prokázala vypracování (č. l. 25) a zaslání (č. l. 26) předžalobní upomínky ve smyslu § 142a o. s. ř. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Pokud se týká zkoumání úvěruschopnosti ve smyslu § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., soud nezjistil, že by žalobkyně při zkoumání pochybila, když s ohledem na splatnou částku, příjem a absenci exekučních řízení (s výhradou výše uvedeného) učinila této povinnosti zadost. 6. Pokud se týká závazku úvěru, soud shledal, že účastníci platně sjednali smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., nicméně pouze v rozsahu jistiny, doby splatnosti a úroku, přičemž další ujednání buď soud posoudil jako absolutně neplatná, případně dle jejich skutečného obsahu dle jiného ustanovení. 7. Pokud se týká jednorázové odměny [částka], resp. [částka], soud shledal, že tato odměna jednak obchází omezení, kladené na přípustnou míru úročení pohledávek ze spotřebitelských úvěrů (která je sazbou 39 % ročně již zjevně hraniční), a jednak ve své vyšší variantě představuje skrytou smluvní pokutu, neboť pro případ prodlení je odměna stanovena výrazně vyšší. Obě částky přitom žalobkyně explicitně odvozuje od délky splatnosti i z výše jistiny (viz příloha smlouvy), zjevně se tedy jedná o skrytou složku obchodního úroku, kterou však do sazby 39 % ročně žalobkyně nezapočítává (ovlivňuje však nezbytně sazbu RPSN, která tak dosahuje skutečně astronomické výše). Nadto navýšená částka není vůbec uváděna v informačním formuláři, přestože se jedná (dle svého obsahu) o smluvní pokutu. Především ale soud aplikoval ustanovení § 110 odst. 2 věta první zákona č. 257/2016 Sb., které stanoví, že obsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, která je nižší, než odpovídá informaci o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, snižuje se celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit, tak, aby odpovídala zápůjční úrokové sazbě uvedené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Pokud tedy soud shledal, že ujednání o částkách [částka], resp. [částka], především obchází omezení navýšení peněžité pohledávky (které vyplývá především z ustálené rozhodovací činností soudů a odpovídá zhruba trojnásobku obvyklé výše úroku, poskytovaného bankami v daném místě a čase) nad rámec 39 % ročně, pak nemohl plnění z tohoto titulu přiznat v jiné výši, než právě v rozsahu 39 % ročně (které aritmeticky odpovídá částce [částka] při splatnosti 30 dnů). Samo navýšení o 39 % ročně již zahrnuje všechny aspekty daného typu spotřebitelského úvěru, neboť taková sazba je zjevně násobkem obvyklé bankovní sazby a relativně malá výše této částky odpovídá krátké době splatnosti. Užití násobku obvykle bankovní sazby pak kompenzuje skutečnost, že se jedná o drobný úvěr, s nímž jsou spojeny administrativní náklady (nikoliv však tak vysoké, jak je například žalobkyně vyčísluje u poplatků). Soud tak nemohl přiznat částku [částka] a tato tvoří (snížená o [částka]) část zamítnutého plnění ve II. výroku shora. Naopak [částka] soud přiznal s odkazem na výše citované ustanovení, neboť jedině tato částka je oprávněným navýšením jistiny o obchodní úrok. I pokud by soud dospěl k odlišnému právnímu posouzení, i nadále by se jednalo v rozsahu [částka] o skrytou smluvní pokutu a tato by s ohledem na § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. musela být korigována (a jak uvedeno dále, většina smluvní pokuty je již konzumována jiným plněním). 8. Pokud se týká smluvní pokuty [částka], konstruované z ujednání o navýšení o 0,1 % denně z dlužné částky, soud konstatuje, že takové ujednání nebylo platně sjednáno. Ačkoliv je explicitní součástí smlouvy samotné, nebylo řádně uvedeno v informačním formuláři, jehož je dle § 95 odst. 1 písm. l) povinnou součástí, kde se však uvádí toliko odkaz na„ smluvní pokuty dle smlouvy“, což je zcela zjevně nedostatečné a popírající smysl informační povinnosti před sjednáním závazku se spotřebitelem. Tento zákon sice výslovně neuvádí jiný následek porušení této povinnosti, než spáchání správního přestupku ve smyslu § 153 tamtéž, to je však dle názoru soudu dostatečný důvod k posouzení tohoto ujednání jako absolutně neplatného, neboť institut předběžných informací slouží právě k ochraně práva spotřebitele a musí tak mít na sféru právního jednání, které z něj vzešlo, přímý dopad. Domáháním se takto sjednané smluvní pokuty by tedy dle právního názoru soudu žalobkyně jednala v rozporu se zákazem zneužití práva dle § 6 odst. 2 občanského zákoníku, neboť se jím zřejmě dopustila přestupkového jednání. I částka [částka] tak tvoří část zamítnutého plnění ve II. výroku shora. 9. Konečně pak soud přiznal nárok na [částka], [částka] a [částka], nikoliv však z titulu sjednaných poplatků, ale z titulu skryté smluvní pokuty (§ 2048 a násl. o. z.), které povaha těchto plnění odpovídá. Proti posouzení těchto částek jakožto poplatků svědčí jejich výše, progrese i kumulace. Obsah první upomínky neodpovídá ceně [částka], neboť tato je jednoduchým dokumentem, který lze vygenerovat automatizovaně, a skutečné náklady (v racionálně fungující ob