21 C 2/2022-95 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 10. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 484,67 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 168,04 Kč s odůvodněním, že uvedená částka představuje součet nezaplacených televizních poplatků za měsíce únor až prosinec 2020 včetně. Žalovaný v zákonné lhůtě nereagoval na výzvu žalobkyně ve smyslu ust. § 3 odst. 4 zákona č. 348/2005 Sb. a žalobkyně ho tak dle tohoto ustanovení zařadila do evidence poplatníků s povinností platit televizní poplatky. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván žalobkyní k úhradě dlužných televizních poplatků, ničeho však neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů založených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a o. s. ř. vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, když žalobkyně souhlas s tímto postupem vyslovila již při podání žaloby. Zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaný k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (ust. § 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k výzvě ve stanovené sedmidenní lhůtě nevyjádřil, soud tedy rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise, aniž by ve věci nařizoval jednání. 4. Z předložených listin soud zjistil a dospěl k následujícím zjištěním o skutkovém stavu: 5. Žalovaný byl dopisem ze dne 29. 5. 2019 žalobkyní vyzván jako evidovaný odběratel elektrické energie na adrese [adresa žalovaného], aby ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy podal přihlášku k úhradě televizních poplatků, pokud je v jeho domácnosti televizor, nebo aby zaslal vyplněné čestné prohlášení, že televizní přijímač nevlastní, a nebo aby žalobkyni zaslala vyplněné čestné prohlášení, že poplatky hradí na jiné adrese, pod jiným jménem nebo je platí v jeho domácnosti jiná osoba. Žalovaný byl současně poučen, že nebude-li na výzvu reagovat, bude ze zákona považován za poplatníka televizního poplatku a bude zařazen do evidence poplatníků s povinností televizní poplatky hradit. Uvedená výzva byla žalovanému zaslána doporučeně na adresu jeho bydliště a žalovaný jí dne 31. 5. 2019 převzal, jak je zřejmé z předložené dodejky. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nesporoval, vyplývá, že žalovaný na výzvu nereagoval a byl tedy zaevidován jako poplatník televizního poplatku s povinností platit poplatky od září 2019. Uvedená skutečnost byla žalovanému rovněž oznámena dopisem žalobkyně ze dne 29. 8. 2019 s tím, že první poplatek mu bude předepsán za měsíc září 2019, a žalovaný byl vyzván k úhradě částky 135 Kč do 15. 9. 2019. Z výpisu detailu dluhu žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný neuhradil televizní poplatky za měsíce únor až prosinec 2020 včetně, celkem tedy za 11 měsíců. Dopisem ze dne 8. 3. 2020 byl žalovaný žalobkyní, resp. osobou k tomu zmocněnou, vyzván k úhradě dluhu ve výši 1 670,43 Kč, tj. nezaplacených televizních poplatků za období únor až prosinec 2020 včetně ve výši 1 484,67 Kč, poplatku služby DINO a úroků z prodlení ve výši 95,76 Kč. Výzva byla žalovanému zaslána na adresu jeho bydliště a žalovaný jí převzal dne 11. 3. 2020, jak vyplývá z předložené dodejky. Dopisem ze dne 18. 5. 2020 byl žalovaný žalobkyní, resp. osobou k tomu zmocněnou, opětovně vyzván k úhradě dluhu. 6. Po právní stránce soud věc posoudil zejména podle ust. § 3 odst. 4, § 6, § 7 a § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Výše televizního poplatku je zákonem č. 348/2005 Sb. stanovena na částku 135 Kč měsíčně a tento poplatek je splatný nejpozději do patnáctého dne každého měsíce. Žalovaný řádně a včas neuhradil televizní poplatky za měsíce únor až prosinec 2020 včetně, celkem tedy za 11 měsíců, jak mu ukládá zákon, a neučinil tak ani na základě výzvy žalobkyně, která mu byla zaslána. Z předložených listin je zřejmé, že žalovaný byl v předmětném období poplatníkem televizního poplatku. Z popsaných důvodů tedy soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 484,67 Kč představující neuhrazené televizní poplatky za shora uvedené období. 7. S odkazem na ust. § 1970 občanského zákoníku soud shledal žalobu důvodnou i v části týkající se žalobkyní uplatněného zákonného úroku z prodlení. Jak již bylo uvedeno výše, televizní poplatek je splatný nejpozději do patnáctého dne každého měsíce, žalovaný je tak v každém příslušném měsíci, kdy poplatek nezaplatil, od jeho 16. dne v prodlení s úhradou poplatku a žalobkyni vzniká právo požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené v souladu s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně žalobou uplatnila úroky z prodlení v kapitalizované výši vypočtenými do dne podání žaloby. Soud shledal tento nárok žalobkyně oprávněným a žalobě i v této části vyhověl. 8. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci plně úspěšná, a proto jí náleží náhrada nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování práva v celkové výši 600 Kč. Tato částka představuje uhrazený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náhradu hotových výdajů za dva úkony. Soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3344/12 nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, když z uvedeného nálezu mimo jiné vyplývá, že i když Česká televize není orgánem státní moci, těší se poli svého působení výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky), a proto na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány veřejné moci. Z tohoto důvodu nelze postup České televize, kdy agendu televizních poplatků, kterou sama spravuje (a má na to zvláštní organizační útvar, který mimo jiné provádí i vymáhání televizních poplatků u právnických osob, jak sama žalobkyně uvádí), následně předává příslušné advokátní kanceláři, považovat za odpovídající principům spravedlnosti. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru České televize. Soud v dané věci dospěl závěru, že projednávaná věc není skutkově ani právně složitá a závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR jsou aplikovatelné i v nyní projednávané věci, s ohledem na tuto skutečnost tedy nelze náklady žalobkyně na zastoupení advokátem považovat za náklady účelně vynaložené. Dále se však soud musel vypořádat i se závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 39/13 a s odkazem na tento nález a rovněž ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. tedy přiznal žalobkyni náhradu hotových výdajů za dva úkony. Dle těchto ustanovení i účastníkovi řízení, který není zastoupen advokátem, vznikají náklady v podobě hotových výdajů a tyto náklady je třeba posuzovat analogicky podle advokátního tarifu, konkrétně části týkající se náhrady hotových výdajů paušalizovaných částkou v nyní projednávané věci 100 Kč za jeden úkon, resp. v současné době již i vyhláškou č. 254/2015 Sb. Soud považuje za účelně vynaložené hotové výdaje související se dvěma účelně vynaloženými úkony, tj. předžalobní výzvou k plnění a sepisem a podáním žaloby, v souvislosti s tím tedy přiznal žalobkyni náhradu za hotové výdaje v částce 200 Kč. Vzhledem k tomu, že soud nedospěl k závěru o účelnosti vlastního právního zastoupení, jak je již uvedeno shora, nepřiznal žalobkyni hotové výdaje vynaložené v souvislosti s převzetím zastoupení advokátem. 9. Žalobkyně byla v řízení zastupována advokátem, proto soud uložil žalovanému zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 10. Lhůtu ke splnění uložených povinností soud stanovil podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.