21 C 37/2020-191 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 17. 2. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že movité věci – dva kusy starožitného nábytku, a to oválný dřevěný starožitný stůl s malým úložným nástavcem ve formě skříňky a oválná dřevěná starožitná skříň o výšce cca 160 cm, dále obraz„ [příjmení]“ od autora [jméno] [příjmení], obraz„ [jméno]“ od autora [jméno] [příjmení] a černobílá fotografie sourozenců [jméno] a [jméno] [příjmení] v dětském věku, byly výlučným vlastnictvím zůstavitelky [jméno] [příjmení], narozené [anonymizováno] [číslo], zesnulé [datum], a jsou součástí dědického řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně podala návrh na dodatečné projednání dědictví po [jméno] [příjmení], její babičce, přičemž notář jako pověřený soudní komisař přerušil dědické řízení a vyzval žalobkyni, aby podala žalobu na určení vlastnictví k movitým věcem, specifikovaným ve výroku usnesení, které jí bylo s doložkou právní moci doručeno dne 14. 1. 2020. Žalobkyně tvrdila, že předmětné věci nebyly projednány v dědickém řízení po zesnulé babičce, kdy nabyvatelem se stal [anonymizováno] [jméno] [příjmení], syn zůstavitelky a otec žalobkyně, a tudíž nebyly vypořádány v rámci dosavadního dědického řízení. V dědickém řízení bylo žalovanou tvrzeno, že tyto věci nebyly výlučným vlastnictvím zůstavitelky, ale [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byl ke dni úmrtí zůstavitelky vlastníkem 2/3 nemovitostí, kde se věci nacházely, a následně jako výlučný vlastník nemovitosti daroval movité věci v domě [adresa] v [anonymizováno] ulici v [obec a číslo] žalované. Již z tohoto tvrzení je dle žalobkyně zřejmé, že žalovaná si je vědoma toho, že [anonymizováno]. [příjmení] nebyl výlučným vlastníkem movitých věcí, neboť byl vlastníkem pouze věci nemovité v [část obce], tudíž nebyl oprávněn darovat věci, které nebyly jeho. V tvrzené darovací smlouvě pak ani nejsou specifikovány předmětné věci a tedy tvrzení o darování je zcela bez opory v samotném textu smlouvy. Strana žalovaná nepopírá existenci věcí, ani jejich umístění v domě v [část obce], kde žalovaná a její rodina žije, nepopřela ani skutečnost, že movitou věc představovanou obrazem„ [příjmení]“ od autora [jméno] [příjmení] prodala v aukci. Je zcela zjevné, že zůstavitelčin syn nemohl nabýt movité věci do svého vlastnictví, když je nevypořádal v rámci dědického řízení. Pokud věci existovaly a byly umístěny v domě, který byl domovem a vlastnictvím zůstavitelky, a přitom nepřešly do vlastnictví jejího syna a dědice, zemřelého [anonymizováno] [jméno] [příjmení], pak neexistuje žádné jiné vysvětlení, než se jednalo o věci patřící zůstavitelce. Z charakteru movitých věcí je zřejmé, že se jednalo o věci rodinného charakteru rodiny zůstavitelky. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že předmětné věci byly ve výlučném vlastnictví babičky, když ta přinesla do rodiny veškeré vybavení a majetek, který po celý život navyšovala, zejména pak v oblasti starožitných exemplářů. Současně uvedla, že otec žalobkyně se o zemřelou [jméno] [příjmení] po celý život nestaral, na rozdíl od žalobkyně, a pouze profitoval z nabytého vlastnictví na základě dědického řízení po smrti [jméno] [příjmení]. 2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že uplatněný nárok v plném rozsahu neuznává. Žalovaná považuje za nespornou existenci předmětných věcí ke dni úmrtí paní [jméno] [příjmení], nicméně žalobkyně nedoložila žádný relevantní důkaz, že movité věci byly v době smrti paní [jméno] [příjmení], tj. ke dni 29. 11. 1981, v jejím vlastnictví. Nemovitost, ve které se předmětné movité věci nacházely, vlastnil v domě smrti paní [jméno] [příjmení] její syn [jméno] [příjmení], kdy tento byl vlastníkem 2/3 nemovitosti, přičemž na základě usnesení státního notářství v [obec] ze dne 24. 6. 1982 se stal i jediným dědicem. Nelze na základě předložených skutečností ze strany žalobkyně jednoznačně určit, že předmětné movité věci byly ve vlastnictví paní [jméno] [příjmení] ke dni jejího úmrtí. Žalovaná dále uvedla, že oválnou skříní již nedisponuje, neboť na základě ústní darovací smlouvy ji v roce 2014 darovala, a obraz„ [příjmení]“ od [jméno] [příjmení] prodala v témže roce prostřednictvím aukční síně [anonymizováno]. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná si je vědoma toho, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nebyl výlučným vlastníkem movitých věcí, neboť byl výlučným vlastníkem pouze nemovitosti, je zcela irelevantní, zavádějící a účelové, neboť i kdyby soud byl toho názoru, že předmětné věci byly ve vlastnictví [jméno] [příjmení] a nebyly zahrnuty v dědictví, pak by podle názoru žalované [jméno] [příjmení] vydržel vlastnické právo na základě ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a mohl je darovat žalované. K námitce žalobkyně, že v darovací smlouvě ze dne 2. 13. 2008 nejsou předmětné movité věci specifikovány, žalovaná uvedla, že z jejího pohledu jsou věci ve smlouvě specifikovány dostatečně určitě. Žalovaná je toho názoru, že právo na podání návrhu žalobkyně na doprojednání dědictví po [jméno] [příjmení] je již promlčeno a tudíž je bezpředmětná i tato žaloba na určení vlastnictví. Žalovaná je rovněž toho názoru, že byť byla žalobkyně vyzvána soudním komisařem k podání této žaloby, nemá žalobkyně v projednávané věci naléhavý právní zájem k podání předmětné žaloby. 3. V replice ze dne 27. 10. 2020 žalobkyně uvedla, že je s podivem, že jakkoli žalovaná popírá vlastnické právo zemřelé [jméno] [příjmení] k předmětným věcem, vůbec netvrdí, kdo by měl být jejich vlastníkem. Dle charakteru věcí, zejména obrazu syna zesnulé [jméno] [příjmení] a černobílé fotografie sourozenců [příjmení], je zcela zřejmé, že se typologicky jedná o rodinný majetek, a s ohledem na vyobrazené postavy a jejich pokrevní příbuzenství a absenci jakýchkoliv skutkových tvrzení na straně žalované, nelze dospět k jinému logickému závěru, než že se jedná o movité věci, které patřily zesnulé [jméno] [příjmení]. S ohledem na charakter věcí a absenci tvrzení by musela naprosto jednoznačně dovodit strana žalovaná, komu jinému by rodinné památky zobrazující členy rodiny [příjmení], mohly vlastnicky patřit, než zesnulé [jméno] [příjmení] a jak by k takovému nabytí vlastnického práva mohlo dojít. Nelze dovodit ničeho jiného, když je zjevné, že pokud se jedná o obraz [jméno], který zobrazuje dědice [jméno] [příjmení] a jeho bratra [jméno], pak zde není zřejmé, jakým způsobem by mohl být někdo jiný nepojmenovaný vlastníkem věci. Žalobkyni je známo, že díla byla umístěna v domě v [část obce], kde žila [jméno] [příjmení], pak [jméno] [příjmení], má i o tom svědčící fotografie a lze to prokázat svědecky. Žalobkyně měla hluboký a upřímný vztah se svou babičkou zesnulou [jméno] [příjmení] a o její vášni pro balet a tedy vztah k jednomu z obrazů dobře ví a rodinné příslušníky v dílech samozřejmě zná a poznává. Jde o rodinu žalobkyně, jejíž členové jsou na jednom z obrazů a na fotografii. Žalobkyně je překvapena popíráním těchto jednoznačných faktů, když ví, že žalovaná zesnulou neznala, nikdy se s ní nepotkala a o rodinném životě žalobkyně nemůže vědět více. [jméno] [příjmení] nemohl vydržet vlastnické právo k věcem, když k tomu absentuje dobrá víra v případě dědice, neboť jmenovaný v dědickém řízení neuvedl kromě majetku, který je předmětem žaloby, zcela zjevně další majetek, který se nacházel v domě zesnulé. Nepochybně tedy nemohl mít dobrou víru ve vztahu k nabytí. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná nemůže činit nesporným, že movité věci jsou jejím vlastnictvím, neboť žalobkyně tvrdí, že nikdy vlastnictvím žalované nebyly a nejsou, lze mluvit pouze o držbě, a to nikoli oprávněné, těchto věcí na straně žalované. Skutečnost, jak naložila žalovaná s věcmi, které nebyly jejím vlastnictvím, na oprávněnosti žaloby nic nemění. V otázce jednoho z tvrzených předmětů, a to fotografie, pokud jako jediný argument uvádí strana žalovaná, že fotografie jí nebyla darována, že ji vydržela, pak toto chápe žalobkyně jako uznání skutečnosti, že je žaloba oprávněná. Nelze si představit vydržení v dobré víře, když žalovaná věděla, že fotografii nenabyla darováním. Rovněž promlčení vůči vlastnickému právu jako právu nepromlčitelnému dovozovat nelze. Nemůže obstát ani tvrzení o nedostatku pasivní legitimace, která je dána tím, že žalovaná je druhým účastníkem řízení o doprojednání dědictví a existenci movitých věcí popřela. Argument nedostatku naléhavého právního zájmu rovněž není přiléhavý, jedná se o speciální typ žaloby, který je jediným možným institutem, jak může dědic v dědickém řízení dosáhnout projednání majetku spadajícího do řízení, který druhý z dědiců popírá. 4. V průběhu řízení žalobkyně dále doplnila svá tvrzení o historii rodiny žalobkyně a způsobu nabytí majetku zůstavitelkou [jméno] [příjmení]. Babička žalobkyně [jméno] [příjmení] se narodila [anonymizováno] [číslo] v [obec] [číslo] kde její otec [jméno] [příjmení] působil jako hlavní knížecí správce tehdejšího panství rodiny [příjmení] – [anonymizováno]. Babička žalobkyně prožila dětství na zámku, chodila do š