27 C 4/2022-46 — Okresní soud v Teplicích

Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 29. 10. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 5 204,09 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh žalovaného vůči žalobkyni vzniklý nezaplacením části ceny plynu dodaného žalovanému do místa spotřeby [číslo] na adrese [adresa žalovaného], v období od 18. 2. 2020 do 22. 12. 2020 (1 616,21 Kč) a nezaplacením části vyúčtované smluvní pokuty (3 587,88 Kč). Soud ve věci rozhodoval v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu učiněné dle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. k uvedenému postupu nevyjádřil. Po posouzení předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný si objednal u žalobkyně dodávku zemního plynu do místa spotřeby [číslo] na adrese [adresa žalovaného]. Žalobkyně do uvedeného místa dodávala zemní plyn také v období od 18. 2. 2020 do 22. 12. 2020. Z ceny za dodávky plynu, kterou mu žalobkyně vyúčtovala fakturou [číslo] splatnou dne 1. 2. 2021 (1 616,21 Kč), žalovaný nezaplatil ničeho. Žalovaný rovněž nezaplatil žalobkyni vyúčtováním [číslo] požadovanou část smluvní pokuty ve výši 3 587,88 Kč. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle § 2079 a násl. občanského zákoníku a dospěl k závěru, že žaloba je v převážné části důvodná, když mezi žalobkyní jako prodávající a žalovaným jako kupujícím byla uzavřena kupní smlouva, žalobkyně splnila svou povinnost dodat žalovanému zboží (plyn), ale žalovaný své povinnosti zaplatit kupní cenu nedostál. Proto soud žalobě v této části jako důvodně podané vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 1 616,21 Kč odpovídající nezaplacené části kupní ceny. Protože je žalovaný v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku právo na zaplacení úroku z prodlení, a soud jí tedy přiznal požadované zákonné úroky z prodlení počínaje dnem následujícím po splatnosti faktury, kterou byla žalovanému vyúčtována cena za dodávky plynu, do zaplacení. Lhůtu k plnění uložené povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. Odlišně soud posoudil část žaloby týkající se zaplacení částky 3 587,88 Kč představující požadovanou část smluvní pokuty za předčasné ukončení smlouvy. Ujednání o smluvních pokutách, která obsahuje smlouva o sdružených službách dodávky plynu uzavřená mezi účastníky, totiž soud shledal nepoctivými, a to při respektování závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, jehož nosnými důvody jsou obecné soudy při svém rozhodování v obdobných případech vázány (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 zejména deklaroval, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis), s tím, že výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Žalobkyně sice, zřejmě se znalostí obsahu tohoto nálezu Ústavního soudu a pod tíhou z něj vycházející rozhodovací praxe obecných soudů, jí používané formuláře smluv o sdružených službách dodávek komodit upravila tak, že stranu, která obsahuje obecná ujednání, jež obvykle bývají součástí všeobecných obchodních podmínek, označila číslem 1, a stranu smlouvy, která je – dle svého vzezření i obsahu – stranou úvodní (neboť vymezuje smluvní strany a upravuje i další základní smluvní náležitosti), označila číslem 2, nicméně takový postup nelze považovat za správný a nelze jej akceptovat. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 je třeba vykládat materiálně, tedy v souladu s jeho smyslem a účelem, a nelze se z jeho dopadu„ vymanit“ drobnou formální změnou, kterou spotřebitel sotva postřehne (bez podrobného studia smluvního textu, resp. dokonce těch jeho částí, které se běžně přehlížejí – údaj o celkovém počtu stran smlouvy a aktuálním čísle stránky), např. právě tím, že se„ vymění“ čísla stran, aniž by se tato změna jakkoliv jinak odrazila ve vzezření smlouvy (aby bylo na první pohled zřejmé, co vše je součástí smluvního textu, pod který spotřebitel připojuje svůj podpis). Pokud je průměrnému spotřebiteli, za obvyklých podmínek provázejících uzavírání obdobných adhezních smluv, taková smlouva předložena k podpisu stranou č.„ 2“, na niž se podpis připojuje, spotřebitel logicky vychází z toho, že jde o smlouvu o jedné straně, a pokud vůbec listinu otočí, aby zjistil, že na straně č.„ 1“, pod kterou již podpis nepřipojuje, jsou drobným písmem vepsána četná ujednání, bude tato ujednání logicky považovat za všeobecné obchodní podmínky (jak je to obvyklé u obdobných smluv). Soud proto dospěl k závěru, že v případě takto koncipované smlouvy je nezbytné posuzovat ujednání o smluvních pokutách stejně, jako by se nacházela jen ve všeobecných obchodních podmínkách, pod které spotřebitel nepřipojil svůj podpis, resp. že je třeba i v tomto případě přiměřeně aplikovat závěry výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3512/11). Taková smluvní ujednání tudíž nelze považovat za poctivá a věřiteli nelze právo na takto sjednanou smluvní pokutu přiznat (viz též § 6 občanského zákoníku). Přijaté závěry podtrhuje rovněž fakt, že ujednání o smluvních pokutách se ve smlouvě (na straně č.„ 1“) nachází na takovém místě, že je lze zjistit jen relativně podrobným studiem jejího textu. Proto soud žalobu v části týkající se zaplacení 3 587,88 Kč s příslušenstvím výrokem II. rozsudku zamítl. O nákladech řízení soud rozhodoval dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť ve věci úspěšnější žalovaný by měl nárok na náhradu části účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.