124 C 19/2022-55 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 30. 8. 2022 domáhala částky 23 259 Kč s příslušenstvím po žalované. Žalobu odůvodnila tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalované v důsledku porušování povinností vyplývajících ze Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 20. 6. 2019. Na základě této smlouvy byl žalované dne 21. 6. 2019 poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutý úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 83,87 % ročně, a to v 60. měsíčních splátkách po 820 Kč, počínaje červencem 2019. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, uhradila pouze dvě splátky, dne 17. 7. 2019 a 12. 8. 2019. Tím se dostala do prodlení a žalobkyni tak vzniklo právo na smluvní pokuty v celkové výši 498 Kč a dále právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč. Následně došlo k zesplatnění úvěru ke dni 21. 11. 2019. Žalovaná po zesplatnění částečně hradila a celkem uhradila 1 974,58 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaná dlužila na jistině částku 15 359,94 Kč, na smluvní pokutě dle bodu 6.1 smlouvy 498 Kč, na smluvní pokutě dle bodu 6.5 smlouvy za dobu od 23. 11. 2019 do 29. 8. 2022 7 002 Kč, a úrok ve výši 62,48 % ročně z částky 14 919,93 Kč od 23. 11. 2019 do zaplacení. 2. V průběhu jednání vzala žalobkyně žalobu částečně zpět o jistinu ve výši 1 022 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 23. 11. 2019 do zaplacení a o část úroku z úvěru ve výši 27,48 % ročně z částky 14 919,93 Kč od 23. 11. 2019 do zaplacení. Soud řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil v souladu s ust. § 96 o. s. ř. 3. Žalovaná k žalobě uvedla, že smlouvu uzavřela, avšak není schopna dluh zaplatit, protože má exekuce. 4. Provedeným dokazováním byly zjištěny následující skutečnosti a skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 20. 6. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 15 000 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit peněžité prostředky a zaplatit sjednaný úrok ve výši 83,87 % ročně v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 820 Kč (viz smlouva ze dne 20. 6. 2019, oznámení o schválení úvěru ze dne 24. 6. 2019). Úvěr byl vyplacen na sjednaný účet dne 21. 6. 2019 (viz karta klienta). Žalovaná zaplatila žalobkyni 2 sjednané splátky po 820 Kč (celkem 1 640 Kč). Žalovaná se dostala do prodlení se splácením úvěru s úhradou třetí splátky, splatné dne 17. 9. 2019, a proto došlo k jeho zesplatnění ke dni 21. 11. 2019. Žalobkyně požadovala v důsledku prodlení žalovaného se splácením úvěru smluvní pokuty a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. Z listiny nazvané Hodnocení klienta, vyplývá, že žalobkyně před sjednáním smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalované, zjistila, že žalovaná je zaměstnaná a její příjem činí 13 388 Kč měsíčně, pečuje o jedno dítě, nemá spoření, ani dluhy a výdaje na bydlení činí 2 000 Kč měsíčně. Od celkových příjmů žalované žalobkyně odečetla částku 3 410 Kč představují životní minimum na osobu a částku 2 000 Kč představující výdaj na dítě, zohlednila rezervu ve výši 1 000 Kč a dospěla k závěru, že žalované zbývá měsíčně 4 978 Kč. Prověřila žalovanou v registru [příjmení], kde neměla záznam, měla k dispozici pracovní smlouvu žalované a její tři výplatní pásky. Dopisem ze dne 10. 8. 2022 byla žalovaná vyzvána k okamžité úhradě dlužné částky před podáním žaloby prostřednictvím advokátky žalobkyně, dopis byl podán na poště téhož dne (viz podací arch ze dne 10. 8. 2022). 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené - dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila, že splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splatit spotřebitelský úvěr, a označila k prokázání tohoto tvrzení listinné důkazy. Soud tyto důkazy provedl a dospěl závěru, že uvedené tvrzení prokázáno nebylo. Žalobkyně sice zjistila výši pravidelného příjmu žalované (přibližně 13 300 Kč měsíčně), ale zkoumání výdajové stránky rozpočtu žalované podcenila. Údaje, které žalovaná žalobkyni poskytla byly velmi kusé a nevěrohodné. Žalovaná uvedla, že žije ve společné domácnosti s dítětem, na něž měla výdaje pouze 2 000 Kč měsíčně, žádné peníze nespořila, nic nesplácela a náklady na bydlení (dvou osob) činily pouze 2 000 Kč měsíčně (pronájem). Žalovaná neuvedla žádné výdaje na dopravu ani záliby. Z toho je zřejmé, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované náležitě ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., (bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, ž