20 C 205/2023-65 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni shora v I. a II. výroku uvedené plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (106 dní), od [datum] do [datum] (81 dní) a od [datum] do [datum] (177 dní), když žalovaná jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s [registrační značka] ([anonymizována tři slova]) neuzavřela v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (6 890 Kč, 5 265 Kč a 11 505 Kč) s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (3x 300 Kč). 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila (přestože ji soud instruktivně poučoval již v řízení sp. zn. 20 C 85/2020) a soud tak opět po žalované pátral a doručoval jí na adresu, kterou sdělila jako doručovací v tomto konkrétním řízení (a která se od předchozího řízení změnila). 3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). V tomto řízení tedy žalovaná jinou adresu pro doručování sdělila a soud jí doručil do vlastních rukou. I nadále je však oficiální doručovací adresou žalované v jakémkoliv jiném řízení zdejšího soudu adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Tím spíše to platí u nároků této žalobkyně, které mají tendenci se opakovat za navazující období, či být překvapivá v situaci, kdy nový vlastník (nepojištěné) vozidlo řádně nepřeregistruje či likvidátor vozidla neoznámí jeho vyřazení z provozu. Soudu není známo, zda předmětné vozidlo v květnu 2022 (kdy jej pojišťoval [jméno] [příjmení], viz dále) již v registru vozidel má nového vlastníka/provozovatele. 4. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaná jako vlastník a provozovatel [značka automobilu] se zdvihovým objemem motoru 1 896 cm3, maximálním výkonem 74 kW a maximální hmotností 1 875 kg s [registrační značka] neuzavřela v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Ani pojistná smlouva [číslo] nevyvrátila předpoklad vlastnického práva žalované, neboť je sjednána až po uplynutí všech tří zde projednávaných časových úseků a není tak vyloučeno, že vozidlo změnilo vlastníka/provozovatele právě tehdy. Výzvou ze dne [datum], [datum] a [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částek 7 190 Kč, 5 265 Kč a 11 505 Kč. Žalovaná na výzvy žalobkyně nereagovala, a proto ji žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne2. 2. 2022, [datum], [datum] a [datum], doručovanými rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalované. Žalovanou by užití takové adresy nemělo překvapit, neboť ani žalobkyně nemá povinnost pátrat po skutečné adrese vlastníka/provozovatele vozidla (přestože i ona je privilegována přístupem k údajů v registru obyvatel, byť jej nevyužívá). Dále byla dne [datum], [datum], [datum] a [datum] zasílána upomínka od inkasní agentury [právnická osoba], kterou žalobkyně ze soudu neznámého důvodu považuje za účelnou, přestože jde pouze o třetí (případně čtvrtou, pokud je u prvního uplatnění nároku žalobkyní zasílána i II. upomínka) výzvu v řadě, zasílanou (dle obsahu všech dosavadních řízení senátu 20C) na shodnou adresu, kam následně míří i předžalobní výzva od advokáta. Je však věcí žalobkyně, jak případně marní částku (3x) 300 Kč, na kterou má nárok i bez zasílání této upomínky. Dne [datum], [datum] a [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínky ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Ohledně vozidla žalované soud shledal, že uplatnění denní sazby 65 Kč na případ vozidla [anonymizována tři slova] žalované (dle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb.) by bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu majetku. Příslušný podzákonný předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění v § 4 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., který stanoví, že výši denní sazby příspěvku, druhy vozidel pro účely denní sazby příspěvku a výši nákladů [anonymizováno] spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle odstavce 4 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Soud shledal, že příslušná vyhláška stanovuje jako kritérium pro odlišení různých sazeb u osobních automobilů toliko zdvihový objem motoru, vozidlo žalované tak formálně spadá do kategorie písm. h) 1 850 cm3 až 2 500 cm3. Již z výše sazby a porovnání s tržní nabídkou povinného ručení (bez bonusů a malusů v průměru cca 15 Kč denně, spíše ale násobně méně - notorieta) je zřejmé, že výše příspěvku substituuje jednak obvyklé pojistné a jednak v sobě (logicky) zahrnuje i sankční prvek, neboť je nezřídka násobně vyšší. 6. Proti tomu nelze ničeho namítat, neboť hrazení škod z Garančního fondu s sebou nepochybně přináší transakční náklady a ztrátovost, danou neuhrazením všech uplatněných příspěvků. V českém právním řádu jde však o poměrně nezvyklý institut a současně jde o poměrně vysokou sankci (násobky běžného komerčního pojistného) a nelze již proto připustit, aby již tak neobvykle vysoká sankce dopadala na osoby v různé výši na základě ryze diskriminačního kritéria. Soud prvního stupně přirozeně nemá ambici nahrazovat hierarchii poplatků vlastními propočty, uchyluje se proto pouze k redukci z extrémních sazeb (65 Kč, případně 93 Kč) na sazbu nejblíže nižší, aby nespravedlnost zmírnil do doby, než zákonodárce přijme nápravu. Neschopnost soudu pře