20 C 293/2023-11 — Okresní soud v Teplicích

Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému, naposledy vyměřené rozsudkem jak v I. a II. výroku shora, od [datum], když žalovaný již měl ukončit vzdělávání a být schopen samostatné obživy, případně čerpání podpory od Úřadu práce. Žalobkyně nepřiložila jediný důkaz, soud vyzval účastníky k vyjádření, zda na žalobě žalobkyně trvá, resp. jak se k žalobě staví žalovaný, když soud nabyl dojmu, že se jedná o typické podání z podnětu Úřadu práce, u kterého nebyla ani splněna povinnost zaslání předžalobní výzvy nejméně 7 dní před podáním žaloby. Žalobkyně se (jak bývá v těchto případech zvykem) ani neobtěžovala na výzvu soudu reagovat, nereagovala ani na následnou výzvu, aby žalobu doplnila o chybějící skutková tvrzení (a samozřejmě důkazy k takovým tvrzením). Žalovaný nicméně reagoval ze své podnikatelské datové schránky, podáním ze dne [datum] uvedl, že se zrušením vyživovací povinnosti souhlasí, nemá zájem o výživné již od [datum] (tedy ještě dříve, než požaduje žalobkyně žalobou), již nestuduje a míní pracovat, žalobkyně si měla tyto skutečnosti nejprve zjistit, než podala žalobu. Také by měla doplatit dluh na výživném, vzniklý do [datum]. V závěru uvedl, že se považuje za váženého. Žalovaný tedy obdržel do vlastních rukou žalobní návrh a tento uznal v celém rozsahu co do důvodu i výše (§ 153a odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť i on má za to, že vyživovací povinnost mu skončila nejpozději k žalobkyní požadovanému dni [datum]. Chybějící důkazy k žalobě jsou v důsledku tohoto vyjádření již nepodstatné, podstatná skutková tvrzení jsou mezi účastníka nesporná (existence vyživovací povinnosti i její zánik) Ohledně žalovaného plnění nepochybně lze uzavřít soudní smír (§ 153a odst. 2 ve spojení s § 99 o. s. ř.), projednávaný nárok tedy je způsobilý k vyřízení rozsudkem pro uznání. Současně soud neshledal ani žádnou jinou objektivní překážku tohoto postupu, zejména ne podstatný rozpor ve skutkových tvrzeních žalobkyně. Soud proto rozhodl podle tohoto uznání rozsudkem pro uznání, což je procesně jednodušší a pro účastníky komfortnější způsob, než vyzývat opětovně žalobkyni ke zvážení, zda žalobu nevezme zpět (což by beztak pravděpodobně neučinila, neboť osud tohoto řízení je jí zjevně lhostejný) a autoritu soudu nerespektuje ani v postavení žalobkyně. Soud proto bez dalšího žalobě vyhověl a vyživovací povinnost od žalobkyní požadovaného data zrušil. Soud je vázán žalobním návrhem (petitem), proto není podstatné, že žalovaný vyjádřil, že výživné nepožaduje dokonce již od dřívějšího data. Podle § 153a odst. 4 o. s. ř. platí, že jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. Soud proto ani nenařizoval jednání a rozhodl bez dalšího. Současně soud změnil výrok opatrovnického rozsudku, kterým byla vyživovací povinnost upravena schválením dohody rodičů tehdy nezletilého žalovaného. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Podle § 142a odst. 1 o. s. ř. však současně platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Jelikož žalobkyně tuto povinnost zjevně nesplnila (přinejmenším tak netvrdí ani neprokazuje), nemá na náhradu nákladů řízení nárok, tomu odpovídá III. výrok shora.