20 C 34/2023-33 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum] zaplacení vyúčtování dodávky elektřiny do odběrného místa na adrese [adresa žalovaného], za období od [datum] do [datum] (vyúčtování plyn [číslo] se splatností [datum]) v částce 3 229,96 Kč, za období od [datum] do [datum] (vyúčtování plynu [číslo] se splatností [datum]) v částce 15 016,25 Kč a 2x 240 Kč na poplatku za upomínku. Dále se domáhala úroku z prodlení jak ve výroku I. shora. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud žalovaného obeslal i na emailovou adresu dle smlouvy, žalovaný nereagoval, k věci se nevyjádřil. 3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Žalovaný však zřejmě volí jinou životní strategii a hromadí tak exekučně vymáhané nároky, od roku 2022 již čelil nebo čelí 5 exekucím. 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 14 ze dne [datum] bylo prokázáno ujednání dodávek plynu do odběrného místa jak výše s první stanovenou zálohou 500 Kč měsíčně. Jako korespondenční adresa je uvedeno odběrné místo, ve smlouvě není upraven poplatek za upomínku, pouze předtištěná deklarace, že se zákazník seznámil s ceníkem. Všeobecné obchodní podmínky ani ceník nenesou podpis spotřebitele, v nich je poplatek 240 Kč za upomínku upraven. Vyúčtováním č. l. 18 je prokázáno řádné vyúčtování spotřeby plynu ve shora uvedeném období v celkové výši 12 749,96 Kč (žalobkyně tvrdí úhradu 9 520 Kč dne [datum]), po zohlednění uhrazených záloh 21 000 Kč. Vyúčtováním č. l. 21 (konečným) je prokázáno řádné vyúčtování spotřeby plynu ve shora uvedeném období v celkové výši 15 016,25 Kč, po zohlednění uhrazených záloh 0 Kč. Byla doložena upomínka ze dne [datum] a [datum], druhá je spojena s odstoupením od smlouvy. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 37) vypracování i zaslání (č. l. 39) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Účastníci platně sjednali spotřebitelský závazek z dodávek plynu ve smyslu § 72 energetického zákona č. 458/2000 Sb., na který se podpůrně použijí ustanovení o koupi dle občanského zákoníku. Ze závazku žalobkyně řádně plnila, žalovaný však nehrazením záloh a neuhrazením řádně vyúčtovaného plnění nikoliv. Proto soud přiznal nárok na vyúčtované plnění a na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku od dat splatnosti dle fakturací, sazba úroku byla v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Úrok z prodlení z původní jistiny za období od [datum] do [datum] soud pro zjednodušení výroku kapitalizoval pevnou částkou. 6. Pokud se týká částky 2x 240 Kč, soud žalobu II. výrokem shora zamítnul v rozsahu 2x 180 Kč, neboť takové poplatky nebyly sjednány v textu samotné smlouvy, ačkoliv tomu nic nebránilo a žalobkyně může situaci neuhrazení zálohy či vyúčtování (což je ve většině odběrních vztahů prakticky jediná podstatná povinnost odběratele, pokud nenastane mimořádná událost) pravidelně předvídat a tomu uzpůsobit obsahovou stránku smlouvy. V této souvislosti i nadále platí závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož odůvodnění je absolutně neplatné ujednání ohledně povinnosti, která je sjednána toliko v rámci obecných obchodních podmínek, k nimž žalovaný nepřipojuje svůj podpis, a jako běžný spotřebitel očekává, že ujednání obsahují toliko technické smluvní klauzule, nikoliv podstatnou platební povinnost, resp. v případě sazebníku není zajištěno ani to, že s ním byl žalovaný při kontraktaci seznámen. Na tom nic nemění předtištěná deklarace v samotné smlouvě, která je projevem formulářového charakteru smlouvy a nemůže prokázat skutečnost, kterou sama deklaruje (a nahradit tak zejm. podpis příslušného dokumentu). [příjmení] 240 Kč v žádném případě neodpovídá minimálním nákladům na vzorovou upomínku a cenu takové poštovní služby, má zjevně i charakter sankční, případně uhrazovací ve vztahu k nákladům agendy vymáhání. Nejedná se tedy o zanedbatelnou platební povinnost. Dále je třeba přihlédnout k odůvodnění (a právní větě) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit. Nepodepsaným obchodními podmínkami a ceníkem nebylo prokázáno, že by se spotřebitel s touto povinností při kontraktaci skutečně seznámil. Je s podivem, že tyto skutečnosti žalobkyně nereflektovala, když soud ji na tento nedostatek upozorňuje již několik let. Náklady upomínání lze obecně považovat za příslušenství pohledávky (§ 513 o. z.), proto soud přiznal částku 2x 60 Kč, odpovídající skutečné ceně doporučené zásilky, vypravované ve větších objemech typicky hybridní poštou. 7. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z převážné části úspěšná (nad 90 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 3 věta první o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 300 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto vš