18 C 341/2025-43 — Okresní soud v Teplicích

Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 34 430,92 Kč s příslušenstvím představující dluh žalovaného vzniklý v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 9. 12. 2023 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce (, právnická osoba, .).Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, žalovaný se k výzvě soudu učiněné dle § 101 odst. 4 o.s.ř. k uvedenému postupu nevyjádřil, žalobce souhlasil.Z vyúčtování neuhrazených plateb za zboží a služby soud zjistil, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 22 814,11 Kč v době od 9. 12. 2023 do 11. 12. 2023. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 12. 2024 je zřejmé, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci. Z dopisu ze dne 16. 5. 2025 vyplývá, že tímto byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužné částky. Z obsahu sdělení žalobce vyplývá, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného ze sdělení a informací poskytnutých klientem a lustrací z veřejně dostupných databázíPodle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele.Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.Z obsahu předložených listin a po právním posouzení věci dospěl soud k následujícím závěrům: Předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 22 814,11 Kč, kterou žalovaný včas nevrátil, a tudíž se bezdůvodně obohatil, když smlouva o úvěru je v důsledku neprokázání důkladného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v souladu s právní úpravou výše neplatná. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, dluží sumu 22 814,11 Kč, a proto soud uložil žalovanému povinnost ji zaplatit, a to dle § 1908 odst. 2 o.z., který říká, že dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas. Pokud žalobce požadoval více (poplatky 4 305,45 Kč, smluvní pokuta 7 311,36 Kč), byla v této části žaloba jako nedůvodná zamítnuta.Poněvadž je žalovaný od 16. 3. 2024 v prodlení se zaplacením jistiny, uložil mu soud též povinnost žalobci zaplatit podle § 1970 občanského zákoníku úroky z prodlení od 1. dne prodlení ve výši stanovené v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého přiznal právo na náhradu poměrné části nákladů řízení žalobci, neboť byl ve sporu úspěšný z 66 % žalobou uplatněného nároku, žalovaný byl úspěšný v 34 % předmětu řízení; žalobci proto byla přiznána náhrada 32 % (66 mínus 34) jeho účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobce jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 722 Kč, odměnou advokáta, jenž jej v řízení zastupoval, ve výši 2 100 Kč za tři úkony právní pomoci (po 1. 1. 2025) stanovenou podle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., třemi režijními paušály (za převzetí zastoupení a sepis upomínky a žaloby) po 100 Kč stanovenými podle § 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., a 21 % daní z přidané hodnoty počítané z odměny a režijních paušálů ve výši 504 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně. Celkové náklady řízení žalobce představují částku 4 626 Kč a třicetdva procent z těchto nákladů činí částku 1 480 Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty první o.s.ř., přičemž neshledal podmínky pro umožnění žalovanému zaplatit žalobci dluh a náklady řízení ve splátkách či v delší než třídenní lhůtě běžící od právní moci rozhodnutí soudu.