4 C 112/2021-31 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 15. 6. 2021 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 13 837 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o úvěru uzavřené dne 24. 11. 2019 mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovanému byla poskytnuta částka v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný se současně zavázal k úhradě poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč. Jednotlivé splátky vyplývaly ze splátkového kalendáře, který byl součástí úvěrové smlouvy. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný uhradil celkem částku 9 831 Kč Vedle dlužné jistiny ve výši 11 802 Kč, žalobkyně požaduje též poplatky za bezpečnou splátku ve výši 198 Kč, úroky v celkové výši 1 837 Kč a příslušenstvím představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 320,59 Kč od 26. 2. 2021 do 8. 6. 2021 a zákonný úrok z prodlení z částky 13 837 Kč od 9. 6. 2021 do zaplacení ve výši 8,25% ročně. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 15. 9. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní s tím, že žalobkyně prověřila bonitu žalovaného jako spotřebitele zjišťováním jeho kreditního skóre, v jehož rámci je oddělením úvěrových rizik posuzována příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány informace od klienta o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, způsob bydlení, počet dětí apod. Žalovaný uvedl, že je zaměstnanec s příjmem 18 600 Kč měsíčně čistého, přičemž měsíční výdaje domácnosti činí 25 000 Kč. Pro tento účel je podle žalobkyně využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Žalobkyně dále lustrovala žalovaného v registrech SOLUS (bez negativní informace), NRKI (pozitivní vyhodnocení) a CEE a ISIR (bez záznamu). 3. K jednání nařízenému na 25. 11. 2021 se nedostavil žalovaný, žalobkyně, ani její právní zástupce, který se z jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. 4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: 5. Mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 24. 11. 2019, prostředky komunikace na dálku – internet, uzavřena smlouva o úvěru (označená jako [příjmení]), na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěru ve výši 15 000 Kč, když tato částka byla téhož dne připsána na účet žalovaného. Uvedenou částku měl žalovaný splácet dle splátkového kalendáře, který byl nedílnou součástí úvěrové smlouvy. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni vrátit, činila 20 640 Kč, představující vedle jistiny úvěru, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč a úrok v celkové výši 5 145 Kč. Žalobkyně při hodnocení bonity klienta vycházela z údajů, které jí měl žalovaný poskytnout před uzavřením smlouvy. Ve smlouvě pak byly sjednány pro případ prodlení s úhradou splátek - poplatek nákladů vynaložených v souvislosti s upomínáním, smluvní pokuta, a to max. však 0,1% denně z dlužné částky, a zákonný úrok z prodlení. 6. Z výpisu čerpání úhrad a splátek vyplývá, že žalovaný na jistině vyčerpal celkem částku 15 000 Kč a na svůj dluh uhradil celkem 9 831 Kč, z čehož 3 198 Kč bylo započteno žalobkyní na jistinu úvěru, 2 970 Kč bylo započteno na poplatek za minimální splátku, 2 573 Kč bylo započteno na úrok, 495 Kč na poplatek za poskytnutí úvěru, 495 Kč na bezpečnou splátku a 100 Kč na účelně vynaložené náklady. 7. Žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 11. 8. 2020 vyzvala ke splacení celého úvěru v částce 20 917 Kč ve lhůtě do 14 dnů od sepsání výzvy s tím, že pokud dlužnou částku neuhradí, může být zahájeno soudní řízení. 8. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>11. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.</i> <i>12. Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.</i> <i>13. Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.</i> <i>14. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>15. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>18. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. 21. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr (§ 2 odst. 1 ZoSÚ) ve výši 15 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek. 22. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. 23. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. 24. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje r