5 C 41/2020-119 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou nejprve exekutorskému úřadu soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška v Plzni dne 9. 2. 2020 domáhal posouzeno podle obsahu vyloučení přípojného vozidla specifikovaného ve výroku I. rozsudku z exekuce vedené u shora uvedeného exekutorského úřadu pod sp. zn. [spisová značka] proti povinné [právnická osoba] (dále jen povinný). Žalobu odůvodnil tím, že mu byl dne 28. 11. 2019 doručen do datové schránky protokol o soupisu movitých věcí č. j. [číslo jednací], kterým soudní exekutor Mgr. Ing. Jiří Prošek zahrnul do soupisu movitých věcí povinného mimo jiné předmětné přídavné vozidlo ve vlastnictví žalobce (dále jen vozidlo). Toto vozidlo nabyl žalobce do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2018 od [právnická osoba], [IČO], která byla řádně zapsána jako vlastník vozidla v jeho technickém průkazu a nakládání s vozidlem v něm nebylo omezeno. Žalobce jako kupující nebyl s prodávajícím nijak majetkově ani personálně propojen a jednal při koupi v dobré víře, nebyl si vědom žádných možných problémů spojených s koupí vozidla a zaplatil prodávajícímu sjednanou cenu. Vozidlo je tak v jeho vlastnictví a má k němu právo nepřipouštějící jeho zahrnutí do exekuce vedené proti povinnému. Jeho návrh na vyloučení vozidla z exekuce pověřený soudní exekutor zamítl, příslušné usnesení mu bylo doručeno dne 8. 1. 2020. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že vozidlo žalobci prodávající [právnická osoba] byla při uzavření kupní smlouvy s povinným personálně propojena, což bylo zřejmé i z údajů v insolvenčním rejstříku, kupní smlouva mezi nimi byla uzavřena dne 15. 2. 2018 po doručení vyrozumění o zahájení exekuce vůči povinnému a kupní cena byla uhrazena započtením pohledávek kupující společnosti vůči povinnému. Žalobce si tak musel být při minimální míře opatrnosti možných budoucích problémů vědom. Kupní smlouva z 15. 2. 2018 je tak absolutně neplatná a dle názoru žalovaného nejsou u žalobce splněny ani zákonné podmínky pro možné nabytí vlastnictví k vozidlu od osoby, která k němu vlastnické právo nenabyla. 3. Žalovaný se k jednání soudu nařízenému na 14. 1. 2021 nedostavil, přestože k němu byl řádně předvolán, z jednání se omluvil a nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud proto dle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. 4. Soud provedl dokazování technickým průkazem vozidla, kupní smlouvou mezi povinným a [právnická osoba] z 15. 2. 2018, kupní smlouvou mezi touto [právnická osoba] žalobci [číslo] dohodou o započtení pohledávek mezi touto společností a žalobcem z 16. 7. 2018, protokolem o soupisu movitých věcí ze dne 23. 2. 2018, č.j. [číslo jednací], usnesením soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška ze dne 7. 1. 2020, č. j. [číslo jednací], zprávou tohoto soudního exekutora, výpisy z obchodního rejstříku ohledně povinného a [právnická osoba] a dalšími listinami týkajícími se insolvenčního řízení povinného. 5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že kupní smlouva mezi povinným a [právnická osoba] ze dne 15. 2. 2018 je neplatná dle § 44a odst. 1 věta první a věta druhá zákona č. 120/2011 Sb. ve znění platném v době jejího uzavření (dále jen exekuční řád), podle kterého nerozhodl-li exekutor jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Ze zprávy soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška vzal soud za prokázané, že vyrozumění o zahájení exekučního řízení bylo povinnému doručeno dne 27. 1. 2018, tedy před uzavřením této kupní smlouvy. Povinný si tak musel být při uzavírání této smlouvy vědom účinků generálního inhibitoria dle § 44a odst. 1 exekučního řádu na jeho majetek. Z tvrzení povinného v návrhu na zahájení jeho insolvenčního řízení datovaného 18. 4. 2017 a výpisu z obchodního rejstříku ohledně [právnická osoba] dále vyplývá, že povinného od 30. 1. 2014 fakticky řídil jeho generální ředitel [příjmení] [příjmení], který byl současně do 22. 8. 2017 jediným jednatele [právnická osoba]. Časová souvislost mezi zahájením exekuce vůči povinnému, personální propojení mezi povinným a kupujícím i skutečnost, že kupní cena za předmětné přídavné vozidlo nebyla ve skutečnosti zaplacena a měla být uhrazena započtením pohledávek, jednoznačně nasvědčují závěru, že kupní smlouva byla uzavřena v úmyslu vyvést předmětné vozidlo z exekuce povinného a je tak dle shora citovaného ustanovení exekučního řádu neplatná, přičemž námitku této neplatnosti ve smyslu § 44a odst. 1 věta třetí exekučního řádu žalovaný vznesl. Vlastnické právo dle této smlouvy proto nemohlo kupujícímu vzniknout. Zbývá proto posoudit, zda žalobce přesto nemohl nabýt vlastnictví k předmětnému přídavnému vozidlu od [právnická osoba] jako neoprávněného držitele. 6. Podle § 1109 písm. c/ občanského zákoníku se vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil. 7. Všechny shora uvedené zákonné podmínky pro nabytí vlastnictví žalobce k předmětnému přídavnému vozidlu jsou splněny. Toto vozidlo nebylo zapsáno ve veřejném seznamu, neboť registr vozidel veřejným seznamem není. Z údajů v obchodním rejstříku, který veřejným seznamem je, žalobce nemohl shora popsané důvody neplatnosti kupní smlouvy mezi povinným a kupujícím zjistit, neboť tehdejší jednatel [právnická osoba] [jméno] [příjmení], která kupní smlouvu se žalobcem podepsala, nebyla jednatel ani společnicí povinného. Rozhodně z něj nebylo možno zjistit, že by společníci či jednatel této společnosti bylo zaměstnanci povinného ve vedoucích funkcích. Vůči prodávající [právnická osoba] nebylo v době uzavření kupní smlouvy zahájeno insolvenční řízení ani zahájena exekuce a z údajů v obchodním rejstříku ohledně této společnosti i údajů v technickém průkazu předmětného přídavného vozidla nebylo možno zjistit nic, co by mělo žalobce varovat, že předchozí převod vozidla nebyl platný. Za této situace by u žalobce mohly vzniknout pochybnosti o platnosti předchozí kupní smlouvy pouze tehdy, pokud by byl seznámen s insolvenčním návrhem povinného a dalšími listinami v jeho insolvenčním spisu. Soud přitom nemá důvod žalobci nevěřit pravdivost jeho tvrzení, že nebyl s prodávajícím majetkově ani personálně propojen, přídavné vozidlo koupil a dosud užívá pro účely své podnikatelské činnosti a zaplatil prodávajícímu kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě, neboť pravdivost těchto tvrzení nezpochybnil ani žalovaný. [právnická osoba] přitom povinný nepochybně předmětné vozidlo svěřil. 8. Podle obecné interpretační zásady obsažené v § 574 občanského zákoníku je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Na základě shora uvedených skutkových zjištění i právních závěrů i použití této interpretační zásady dospěl soud k závěru, že nelze souhlasit s tvrzením žalovaného, že žalobce si při minimální míře opatrnosti musel být neplatnosti předchozí kupní smlouvy vědom. Dle názoru soudu naopak nelze po kupujícím vozidla spravedlivě požadovat, aby před uzavřením kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku pátral po skutečnostech týkajících se osoby, od které prodávající vlastnictví k vozidlu nabyl, a smyslem právní úpravy v § 1109 občanského zákoníku odlišné od předchozího občanského zákoníku bylo právě platnost obdobných právních jednání postavit najisto. Lze proto uzavřít, že žalobce jednal při uzavření kupní smlouvy v dobré víře v oprávnění prodávajícího na něj vlastnické právo převést na základě řádného titulu. Vzniklo mu proto vlastnické právo k předmětnému přídavnému vozidlu, které dle § 68 odst. 4 exekučního řádu ve spojení s § 267 o.s.ř. nepřipouští exekuci či výkon rozhodnutí. Soud proto žalobě ve věci samé jako důvodné vyhověl. 9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého ve věci plně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to zaplacených soudních poplatků za žalobu a odvolání vždy ve výši 2 000 Kč, odměny advokáta za dva hlavní úkony (převzetí a příprava zastoupení a účast na jednání soudu) po 2 500 Kč dle 9 odst. 3 písm. a/ a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, dvě paušální náhrady po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 1 176 Kč, neboť zástupce žalobce osvědčením o registraci plátce DPH prokázal, že je plátcem této daně.