7 C 147/2021-35 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 8 395,34 Kč s příslušenstvím v podobě zčásti kapitalizovaného smluvního úroku a zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 6. 9. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizována dvě slova] Services, dále též jen„ [anonymizováno]“) a žalovanou. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 29. 7. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně její právní předchůdkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr. Žalovaná uvedla, že je v invalidním důchodu, výše jeho měsíčního příjmu činí 9 765 Kč a výše výdajů činí 6 710 Kč. Žalovaná dále uvedla, že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám a má vlastní bydlení. Žalobkyně dále soud upozornila na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, kde bylo rozhodováno v obdobných případech. Žalobkyně dále doplnila svá tvrzení podáním ze dne 5. 10. 2021, kdy uvedla, že žalovaná dosud na svůj dluh uhradila celkem částku 4 040 Kč. 3. K jednání nařízenému na [datum] se bez omluvy nedostavila žalovaná, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval. 4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 6. 9. 2018 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou k podpisu smlouvy, v níž se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalované v hotovosti úvěr v celkové výši 5 000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 4 296 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 481 Kč, úplatu/úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 2 450 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 465 Kč a inkasní poplatek za výběr plateb v hotovosti přímo v bydlišti žalované ve výši 900 Kč. Žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet celkovou částku 9 296 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 664 Kč. Dle transakční historie zaplatila žalovaná dosud toliko 4 040 Kč. Přípisem ECFS ze dne 24. 7. 2020 byla žalovaná informována o výši dlužné částky a dále o tom, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2020, resp. její dodatek ze dne 13. 7. 2020, byli též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky ECFS za žalovanou. Následně pak žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu k úhradě žalované pohledávky s tím, že dlužnou částku má uhradit nejpozději do 19. 11. 2020. 6. Ze žádosti o úvěr datované ke dni 6. 9. 2018 soud zjistil, že žalovaná je od roku 2006 starobní důchodkyní a její příjem ve výši 9 765 Kč měsíčně byl doložen výměrem důchodu a výpisem z bankovního účtu. Měsíční výdaje uvedla žalovaná ve výši 2 000 Kč měsíčně na bydlení a energie, 3 410 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a 1 300 Kč na měsíční splátky stávajících půjček. Ze žádosti dále vyplývá, že žalovaná je vdova a má vlastní bydlení. 7. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“). 8. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 5 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021. <b>9. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.</b> 10. V právě souzeném případě žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila soudu pouze kartu zákazníka, z níž je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatek dokladů k ověření tvrzených majetkových poměrů žalované (zejm. doklady o výši měsíčních nákladů) a vycházela tak především z jejích tvrzení. Soudu přitom není zřejmé, proč žalobkyně neprovedla alespoň lustraci žalované ve veřejně dostupných registrech dlužníků (např. SOLUS, ISIR nebo CEE), resp. proč o tom nepředložila soudu žádný doklad. Toto je s podivem zejména za situace, kdy sama žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že již jiný úvěr/úvěry splácí. Žalobkyně byla přitom již před nařízením prvního jednání ve věci soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] [anonymizována dvě slova]) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 9. 2018 neplatná a žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalované právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smys