7 C 208/2021-14 — Okresní soud v Třebíči

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným ke zdejšímu soudu dne 17. 5. 2021 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 11 667 Kč z titulu dosud neuhrazené kupní ceny za dodávku elektřiny s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny [číslo] ze dne 20. 4. 2017. Soud za splnění předpokladů ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel z předložených listin v kontextu se skutkovými tvrzeními obsaženými v podané žalobě. Po jejich zhodnocení učinil následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi účastníky byla dne 20. 4. 2017 uzavřena Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítě nízkého napětí, na základě které se žalobkyně zavázala dodávat žalovanému elektřinu pro potřeby domácnosti do odběrného místa na adrese Čechočovice 88, a žalovaný se zavázal za odebranou elektřinu platit cenu stanovenou v platném ceníku žalobkyně. V období od 6. 4. 2019 do 9. 4. 2020 dodala žalobkyně žalovanému celkem 2 991 kWh elektřiny v ceně 12 440,29 Kč. Žalovaný však na zálohách uhradil žalobkyni částku 6 120 Kč, a proto mu žalobkyně vyúčtovala fakturou [číslo] splatnou dne 4. 5. 2020 k úhradě částku 6 320 Kč. Žalovaný na tuto pohledávku žalobkyni dosud neuhradil ničeho. V období od 10. 4. 2020 do 31. 8. 2020 dodala žalobkyně žalovanému celkem 1 026 kWh elektřiny v ceně 5 347 Kč. Žalovaný v uvedeném období již žalobkyni na zálohách neuhradil ničeho, a proto mu žalobkyně uvedenou částku vyúčtovala fakturou [číslo] splatnou dne 24. 9. 2020 Ani na tuto pohledávku dosud žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně žalovanému zaslala dne 22. 3. 2021 předžalobní výzvu. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen„ o. z.“) a dále dle zákona č. 458/2000 Sb. (dále též jen„ EZ“), a ve vztahu k úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Podle § 28 odst. 2 písm. j) EZ zákazník je povinen uhradit dodavateli poslední instance dodávku elektřiny podle § 12a, a to od okamžiku zahájení této dodávky. V rozsahu tvrzeném žalobkyní žalovaný nesplnil svoji povinnost vyplývající z řádně uzavřené smlouvy mezi účastníky tím, že nezaplatil žalobkyni sjednanou cenu dodané elektřiny. Žalovaný se rovněž dnem následujícím po splatnosti shora uvedených daňových dokladů ocitl vůči žalobkyni v prodlení se splněním peněžitého závazku a žalobkyni proto dle § 1968 a § 1970 o. z. vzniklo právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení vedle plnění, přičemž žalobkyní požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. Soud proto žalobě ve věci samé včetně žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky jako důvodné vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni žalované částky s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalovaného ve splátkách. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 580 Kč a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. S ohledem na shora uvedené soud ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění a písemné podání soudu týkající se věci samé), 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.