7 C 275/2021-17 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným ke zdejšímu soudu dne 12. 5. 2021 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 8 761,89 Kč z titulu dosud neuhrazené kupní ceny za dodávku plynu na základě smlouvy o sdružených dodávkách plynu ze dne 1. 12. 2005. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) – žalovaná. V rámci zjišťovaného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalobkyně dodávala žalované na základě smlouvy o sdružených dodávkách plynu ze dne 1. 12. 2005 plyn do odběrného místa [ulice a číslo], [obec]. Dodaný plyn za období od 5. 3. 2019 do 17. 3. 2020 pak žalované vyúčtovala fakturou [variabilní symbol] na částku 5 815,85 Kč splatnou dne 8. 4. 2020. Žalovaná však žalobkyni dlužnou částku dosud ani částečně neuhradila. Žalobkyně dále žalované vyúčtovala dodaný plyn za období od 18. 3. 2020 do 23. 7. 2020 v částce 3 146,04 Kč fakturou [variabilní symbol] splatnou dne 17. 8. 2020 Ani tuto částku však žalovaná žalobkyni dosud neuhradila. Soud jí proto povinnost uhradit obě uvedené částky uložil výrokem I. tohoto rozsudku, a to včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z dlužné kupní ceny za dodaný plyn, neboť se vůči žalobkyni ocitla ode dne následující po splatnosti shora uvedených faktur v prodlení s plněním peněžitého závazku. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“), podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Soud při svém rozhodování postupoval zejm. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to zejména dle ust. § 588 a násl., § 517 odst. 2. Dále soud věc posuzoval dle zákona č. 458/2000 Sb. (dále též jen„ EZ“). <i>Podle § 62 odst. 2 písm. i) EZ zákazník je povinen uhradit dodavateli poslední instance dodávku plynu podle § 12a, a to od okamžiku zahájení této dodávky.</i> O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně vyčíslila výši náhrady nákladů řízení přímo v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu na částku 4 756 Kč, a to jako náhradu nákladů vynaložených na zastupování advokátem mj. v souvislosti se dvěma úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení a návrh ve věci samé) v sazbě 1 500 Kč za jeden úkon a dvěma režijními paušály v sazbě á 300 Kč. V dané věci však nelze přehlédnout, že žaloba (návrh ve věci samé) byla podána dne 12. 5. 2021, a to na předepsaném formuláři pro návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu. Dále nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalobkyní je velká energetická společnost, která zcela nepochybně v mnoha dalších případech obdobných tomu právě souzenému žaluje své klienty (z titulu nezaplacených faktur za dodaný plyn), a že tarifní hodnota žalovaného nároku nepřevyšuje 50 000 Kč, v daném případě je dokonce nižší než 10 000 Kč, kterážto částka je hranicí pro tzv. bagatelní spory. Konečně není možné pominout ani to, že po právní ani skutkové stránce není předmětný spor nikterak složitý, aby soud stanovil výši náhrady za odměnu právního zástupce žalobkyně podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen AT), o čemž svědčí i stručnost žalobního návrhu a počet jeho příloh. V projednávané věci se jedná o dvě nezaplacené faktury, na které nebyla provedena ani částečná úhrada. Proto soud dospěl k závěru, že v případě vyčíslení odměny advokáta za provedené dva úkony právní služby je třeba postupovat ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) bodu 1 AT, ve znění účinném od 1. 7. 2014. Soud ze shora uvedených důvodů ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) AT ve výši 2 x 200 Kč za dva poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba), 2 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) AT příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.