18 C 18/2022-91 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 4. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 89 562 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky, zaplacení smluvní pokuty a zaplacení úroku ve výši 102,66% ročně z částky 50 000 Kč od 28. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 707 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byla dne 29. 8. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 50 000 Kč a tato částka byla žalovanému vyplacena dne 29. 8. 2019. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši 102,66% ročně splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 6 097 Kč splatných vždy do 22. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2019. Schopnost žalovaného úvěr splatit byla žalobcem ověřena z pracovní smlouvy žalovaného, jeho mzdových listů, údajů žalovaného o jeho životních nákladech, z databáze [příjmení], nebankovního registru klientských informací a insolvenčního rejstříku, přičemž nebyly zjištěny žádné další závazky žalovaného. Žalovaný svoje závazky vyplývající ze smlouvy ani částečně nesplnil. V souladu se smluvním ujednáním účastníků prohlásil žalobce úvěr za splatný ke dni 26. 11. 2019. K tomuto dni činila jistina úvěru dle obchodních knih žalobce 50 000 Kč, dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru činil 12 497,90 Kč. V důsledku prohlášení úvěru za splatný vzniklo žalobci právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 998 Kč, neboť žalobci vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení v délce 30 dnů, a žalovaný se ocitl v prodlení u dvou splátek. Žalobci dále v důsledku prodlení žalovaného vzniklo dle smlouvy o úvěru právo na zaplacení náhrady nákladů v celkové výši 600 Kč (3 x 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení v délce 15 dnů). Mezi účastníky byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru po prohlášení úvěru za splatný za každý den prodlení s její úhradou. Žalobci dále dle jeho tvrzení vzniká právo na zaplacení úroku z dlužné původní jistiny úvěru v sazbě 102,66% ročně od prohlášení úvěru za splatný do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 707 Kč. Žalovaný dosud žalobci spornou částku ani částečně nezaplatil a nereagoval ani na výzvu žalobce před zahájením řízení. 2. Žalovaný se k jednání soudu nařízenému na 4. 10. 2022 nedostavil, přestože k němu byl řádně předvolán, a nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud proto dle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal v jeho nepřítomnosti. 3. Soud provedl dokazování návrhem na uzavření předmětné smlouvy o úvěru z 29. 8. 2019, oznámením žalobce o schválení úvěru z 30. 8. 2019 včetně splátkového kalendáře, předsmluvním formulářem a hodnocením žalovaného jako klienta provedeným žalobcem, pracovní smlouvou a mzdovými listy žalovaného, negativními výpisy z registru [příjmení] a nebankovního registru klientských informací, přihláškou žalovaného do pojištění schopnosti splácet úvěry z 29. 8. 2019 včetně pojistných podmínek, výzvou žalobce z 23. 10. 2019 a 22. 11. 2019 s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, oznámením žalobce z 26. 11. 2019 včetně dodejky a výzvou žalobce z 16. 3. 2022 zaslanou žalobci před zahájením řízení. 4. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost nebyla žalovaným v řízení zpochybněna, vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 29. 8. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] která je posouzeno podle obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 50 000 Kč a tato částka byla žalovanému vyplacena dne 29. 8. 2019. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok ve výši 102,66% ročně splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 6 097 Kč splatných vždy do 22. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2019. 5. Předmětná smlouva uzavřená mezi účastníky je nepochybně spotřebitelskou smlouvou a řídí se proto nejen právní úpravou občanského zákoníku, ale i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru ve znění platném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2011. Podle § 86 odst. 1 tohoto zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 stejného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. K otázce povinnosti soudu zabývat se prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tedy bez výslovné námitky úvěrovaného, vyplývá z aktuální judikatury, zejména z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci vedené u něj pod sp. zn. C -679/18, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tedy i bez výslovné námitky úvěrovaného. Tento postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění platném do 28. 5. 2022). Aplikační přednost evropského práva konstatoval i Ústavní soud ČR v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. Případnou neplatnost spotřebitelské smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je tak třeba považovat za neplatnost absolutní. 7. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy doplnil žalobce při jednání soudu na výzvu soudu svoje skutková tvrzení tak, že byla ověřena z údajů uvedených v hodnocení klienta, z pracovní smlouvy a mzdových listů žalovaného, jeho platného občanského průkazu a negativních výpisů z nebankovních registrů i insolvenčního rejstříku, a na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že je možné žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout. 8. Z hodnocení klienta přitom vyplývá, že jako příjmy žalovaného je uvedena pouze částka 22 000 Kč měsíčně představující mzdu ze zaměstnání. Jako celkové měsíční výdaje žalovaného je uvedena částka 4 410 Kč skládající se z částky 3 410 Kč jako životní minimum a částky 1 000 Kč představující náklady na bydlení, ostatní položky formuláře nejsou vyplněny. Z pracovní smlouvy žalovaného soud zjistil, že v době uzavření předmětné smlouvy pracoval u společnosti [právnická osoba] jako operátor CNC strojů v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou do 31. 12. 2019, z mzdových listů žalovaného za měsíce červen a červenec 2019 vzal soud za prokázané, že čistá měsíční mzda žalovaného skutečně činila v době uzavření smlouvy asi 22 000 Kč. 9. Tyto žalobcem předložené listinné důkazy dle názoru soudu neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy řádně dostál své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného z hlediska existence důvodných pochybností o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr ve výši 50 000 Kč splácet ve sjednaných měsíčních splátkách po 6 097 Kč. Ze shora uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že si žalobce před uzavřením smlouvy od žalovaného nevyžádal podklady k prokázání jeho skutečných výdajů. Částku odpovídající životnímu minimu nelze považovat za odpovídající reálným životním potřebám žalovaného a za reálnou nelze ani považovat ani částku 1 000 Kč měsíčně za bydlení, která je navíc nepřezkoumatelná, neboť z hodnocení klienta nelze zjistit, jakou formou žalovaný uspokojoval svoji bytovou potřebu. Nelze ani přehlédnout, že žalovaný pracoval v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou do 31. 12. 2019 a v době uzavření smlouvy tak měl zajištěn pravidelný příjem ze mzdy pouze na asi 4 měsíce, což se jeví vzhledem k výši úvěru za zcela nedostačující. 10. Lze proto uzavřít, že žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupoval nedostatečně a nelze dovodit, že by z výsledků zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebylo možné dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Za těchto okolností neměl být žalovanému předmětný úvěr poskytnut a sm