4 C 25/2022-25 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 31. 8. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 400 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce spol. [právnická osoba], a žalovanou byla dne 11. 2. 2016 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce částku ve výši 5 000 Kč, prostřednictvím sítě internet, tj. pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalovaná se zavázala předmětný úvěr právnímu předchůdci vrátit do 12. 3. 2016. Žalovaná svoje závazky vyplývající ze smlouvy řádně nesplnila, neboť do uvedeného data poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, proto žalobce požaduje nesplacenou jistinu ve výši 5 000 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 400 Kč. Žalovaná dosud žalobci spornou částku ani částečně nezaplatila a nereagovala ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení. 2. Žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud proto dle § 115a o. s. ř. jednání ve věci nenařídil a rozhodl věc bez účasti účastníků na základě listinných důkazů obsažených ve spisu. 3. Soud provedl dokazování smlouvou o úvěru ze dne 10. 2. 2016, standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021, kopií občanského průkazu žalované, potvrzením o odeslání finančních prostředků žalované ze dne 11. 2. 2016, oznámením o postoupení pohledávky z 13. 4. 2021 včetně podacího lístku a předžalobní výzvou ze dne 13. 4. 2021. 4. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost žalovaná v průběhu řízení nezpochybnila, vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla dne 10. 2. 2016 pomocí prostředků komunikace na dálku dle § 2395 a následujících občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalované částku ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala předmětnou částku vrátit právnímu předchůdci do 30 dnů, tj. do 12. 3. 2016, v celkové výši 6 400 Kč. Žalovaná svoje závazky vyplývající ze smlouvy řádně neplnila a neuhradila uvedenou částku právnímu předchůdci žalobce ve stanovené lhůtě. Na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021 přešla předmětná pohledávka vůči žalované z právního předchůdce žalobce na žalobce. Ke dni postoupení pohledávky činil dluh žalované z předmětné smlouvy na jistině 5 000 Kč a na smluveném poplatku za poskytnutí úvěru 1 400 Kč. 5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2390 a násl., § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. Po provedeném dokazování dospěl soud dále k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobce sice tvrdil, že právní předchůdce žalovanou lustroval ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI, a získal informace od žalované o jejích výdělkových poměrech, avšak svá tvrzení nedoložil žádnými důkazy, ani tyto důkazy neoznačil. Za této situace soud uzavírá, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu (zejm. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu (zejm. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 7. S ohledem na shora uvedené tak má žalobce vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná na svůj dluh dosud neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná, má žalobce nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, a proto byla žalobci přiznána částka 5 000 Kč představující nesplacenou jistinu. Ve vztahu k této částce má proto má žalobce právo na to, aby mu žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o její splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky, resp. též v předžalobní upomínce ze dne 13. 4. 2021, odeslaných téhož dne s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v trvání tří dnů. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalované nejdříve dne 16. 4. 2021. Splatnost proto nastala dne 19. 4. 2021 a od 20. 4. 2021 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 8. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 5 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 20. 4. 2021 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 9. Žalobce při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházel z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobce a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobce uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. 10. Podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT žalobci přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 300 Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobce plátcem, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad, tedy 189 Kč Náklady právního zastoupení žalobce tak činí 1 089 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 400 Kč) celkově 1 489 Kč. V poměru úspěchu (54,4%) a neúspěchu žalobce (45,6%), činí výše náhrady nákladů řízení, jíž je žalovaná jako převážně neúspěšný účastník povinna uhradit, částku ve výši 134 Kč (tj. 9% z částky 1 489 Kč). 11. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobce nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.