4 C 96/2022-30 — Okresní soud v Třebíči

Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 17 799 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba], jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem dne 26. 3. 2018. Na základě uvedené smlouvy byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit a uhradit současně příslušenství úvěru ve výši 20 700 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za správu úvěru a poplatek za hotovostní inkaso splátek. Celkem se tak žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 50 700 Kč se splatností do 26. 4. 2019, a to ve formě třinácti splátek ve výši 3 900 Kč, přičemž první splátka byla splatná v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena. Žalovaný své povinnosti z uzavřené smlouvy o úvěru nesplnil, když do sjednané doby splatnosti řádně neuhradit částku, k jejímuž plnění se zavázal. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 9. 2018 byla pohledávku z původního věřitele postoupena na spol. [právnická osoba], a následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitel byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 5. 8. 2021. Žalobkyně po žalovaném požaduje vedle dlužní jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 072,88 Kč za období od 27. 4. 2019 do 11. 6. 2021, účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 760 Kč. Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr právní předchůdce žalobkyně ověřil dle žádosti o úvěr, z česného prohlášení žalovaného, z výplatních pásek žalovaného za prosinec 2017, leden 2018, únor 2018, ze mzdového výměru z 1. 2. 2017, ze žádosti o dočasné přidělení na dobu delší než 12 měsíců a z pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2017. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože oba byli vyzváni k vyjádření se podle § 101 odst. 4 o. s. ř. (žalovaný). V rámci zjištěného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaný jako dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba], [IČO] jako věřitelem dne 26. 3. 2018 smlouvu o úvěru a z ní poskytnuté finanční prostředky se zavázal vrátit ve sjednaném termínu, což však posléze řádně nečinil. Z uvedeného důvodu mu soud stanovil povinnost k úhradě dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, nákladů za mimosoudní vymáhání pohledávky ve výši 39 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 760 Kč. Při hodnocení posuzovaného závazku co do jeho výše soud vycházel z toho, že výše dlužné jistiny úvěru a smluvní pokuty zůstala mezi stranami v řízení nespornou. Právní předchůdce též dostatečně prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžního závazku, je povinen žalobkyni zaplatit též požadovaný zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny plynoucí ode dne následujícího po splatnosti úvěru, tj. ode dne 27. 4. 2019 kapitalizovaného ke dni postoupení pohledávky, tj. ke dni 11. 6. 2021, ve výši 2 072,88 Kč, a dále plynoucího ve výši 9,75% od 20. 7. 2021 do zaplacení. Jelikož soud shledal nárok žalobkyně po právu, přiznal žalobkyni žalobou uplatňovaný nárok dle žalobního petitu. Po právní stránce soud projednávanou věc hodnotil v intencích ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, ustanovení § 2048 a násl. občanského zákoníku a otázku tzv.„ zákonného“ úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v soudním poplatku ve výši 800 Kč, navýšené odměně advokáta ve smyslu ustanovení § 14b) odst. 1 bodu 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 3 úkony právní služby ve výši 3 x 300 Kč a 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, s připočtením 21% DPH, jichž je právní zástupce žalobkyně plátcem.