5 C 238/2022-15 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 28. 3. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 76 621 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazků ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky prostřednictvím elektronických prostředků dne 2. 3. 2020. Žalobu odůvodnil tím, že na základě této smlouvy poskytl žalované bankovním převodem na její účet částku 46 200 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku a poplatek za čerpání úvěru ve výši 20% z čerpané jistiny úvěru, tedy částku 9 240 Kč, žalobci splatit ve splátkách činících minimálně 1/5 částky dlužné poslednímu dni posledního kalendářního měsíce, minimálně však 300 Kč, a splátky jsou splatné do konce každého kalendářního měsíce. Úrok byl sjednán na 20% měsíčně s tím, že se na konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalované. Dále byla účastníky pro případ prodlení žalované sjednána smluvní pokuta ve výši 121 Kč za každý započatý měsíc prodlení s tím, že nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty vzniká po dobu prvních tří měsíců prodlení žalované. Účastníky bylo rovněž ujednáno, že se dluh žalované ze smlouvy stává bez dalšího splatným při prodlení žalované se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než dva měsíce. Na splnění svých závazků vyplývajících z předmětné smlouvy dosud žalovaná zaplatila žalobci celkem 61 908 Kč přičemž její platby byly v souladu se smlouvou žalobcem započteny v pořadí 1. smluvní pokuty, 2. úroky z prodlení, 3. náklady spojené s uplatněním pohledávky, 4. úroky z úvěru, 5. poplatky za čerpání úvěru a 6. jistina úvěru. Žalobci tak dle jeho názoru stále přísluší právo na doplacení závazků žalované z předmětné smlouvy ve výši 76 621 Kč s příslušenstvím. Žalovaná tuto částku žalobci dosud nezaplatila a nereagovala ani na výzvu žalobce zaslanou jí před zahájením řízení. 2. Žalobce i žalovaná souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání a soud proto dle § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. 3. Předně je třeba uvést, že žalobce v žalobě skutkově netvrdil, zda a jak ověřil před uzavřením předmětné smlouvy schopnost žalované splnit závazky ze smlouvy, a tato skutečnost by v obecné rovině zakládala povinnost soudu vyzvat žalobce k doplnění jeho tvrzení a předložení či označení důkazů k jejich prokázání. Vzhledem ke zjištěním a závěrům soudu, které budou následovat, však nepovažoval soud tento postup za nezbytný, neboť by nemohl nic změnit na výsledku řízení. 4. Z článku 6.1 předmětné smlouvy vyplývá, že mezi účastníky byl sjednán smluvní úrok ve výši 20% měsíčně a dle tvrzení žalobce v žalobě činí jeho výše 82 605 Kč, tedy o 5 984 Kč více oproti žalobou uplatněnému celkovému nároku. Soud se proto nejprve zabýval otázkou platnosti tohoto ujednání účastníků. 5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soudní judikatura již v této souvislosti dovodila například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci vedené u něj pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 tehdy platného občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokových sazbám uplatňovanými bankami při poskytováním úvěrů nebo půjček. 6. Shora citované rozhodnutí bylo sice přijato za účinnosti občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, nicméně je dle názoru soudu použitelné i při znění občanského zákoníku v době uzavření předmětné smlouvy. Soud si je vědom, že při posouzení platnosti právních jednání je třeba především respektovat a ochraňovat autonomii vůle smluvních subjektů, přičemž výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Jsou mu rovněž známy právní názory, ke kterým dospěla novější judikatura například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2021 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 23 Cdo 56/2019, podle kterého případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je zásahem výjimečným a musí být odůvodněn mimořádnými okolnostmi daného případu. 7. Dle údajů České národní banky na jejích webových stránkách průměrné úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami rezidentům z ČR na spotřebu se splatností nad 1 rok do 5 roků dle tabulky UK 6, která dle názoru soudu nejlépe odpovídá povaze předmětného úvěru, v březnu 2020 činily 9,65% ročně. Soudu je přitom známo z jeho činnosti, že ani nejvyšší úrokové sazby bank v České republice v tomto období nepřevyšovaly 20% ročně. Pokud byla v posuzované věci ujednána úroková sazba 20% měsíčně, tedy 240% ročně, pak tyto nejvyšší úrokové sazby požadované bankami za podobné úvěry převyšuje nejméně dvanáctkrát. Takováto úroková sazba nepochybně neodpovídá obecné představě spravedlnosti, a to v natolik vysoké intenzitě, že odůvodňuje mimořádnými okolnostmi vynucený výjimečný zásah soudu do smluvní autonomie účastníků. 8. Z důvodů uvedených shora proto soud považuje ujednání účastníků o smluvním úroku za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Zbývající žalobou uplatněné nároky pak nedosahují výše žalovanou již žalobci poskytnutého plnění ve výši 61 908 Kč, jehož poskytnutí sám žalobce uznal. Je proto zřejmé, že veškeré závazky žalované vůči žalobci vyplývající z předmětné smlouvy již dle § 1908 odst. 1 občanského zákoníku zanikly splněním. Soud proto nepovažoval za nezbytné se zabývat oprávněností těchto dalších žalobou uplatněných nároků a žalobu ve věci samé včetně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky jako nedůvodnou zamítl. 9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého obecně vzniklo právo na náhradu nákladů řízení ve věci plně úspěšné žalované. Protože však žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.