7 C 247/2022-15 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 1 143 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu neuhrazených televizních poplatků předepsaných zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích v platném znění ve výši 1 080 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 63 Kč. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto potupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) – žalovaná. Soud při svém rozhodování vycházel ze žalobkyní předložených listinných důkazů a nezpochybněných tvrzení uvedených v žalobě. Na základě těchto důkazů soud učinil závěr, že žalovaná se stala držitelkou televizního přijímače a jako poplatník televizního poplatku se přihlásila do příslušné evidence. Přesto dosud nedostála své povinnosti vyplývající ze shora uvedeného, totiž řádně platit televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně, na kterém za období měsíců červenec 2021 až únor 2022 dluží celkově částku 1 080 Kč Náklady na uplatnění pohledávky vůči žalované činí dle Rámcové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a spol. [právnická osoba] 63 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou televizních poplatků jako peněžitého plnění, je povinna kromě samotné dlužné částky televizních poplatků uhradit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení. Po právní stránce soud posuzoval věc podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, zejména podle ust. § 7 a 10 tohoto zákona. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného do 1. 1. 2014 ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná, žalovanou předžalobní výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř. vyzvala k plnění, má tudíž vůči ní právo na plnou náhradu nákladů řízení. V tomto ohledu však soud i s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz) a také s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 neshledává za účelné náklady vynaložené na právní zastoupení žalobkyně advokátem, přičemž se plně ztotožnil s argumentací Ústavního soudu v uvedeném nálezu obsaženou. Soud k tomu doplňuje, že Česká televize je veřejnoprávní subjekt plnící zákonem stanovené služby ve vztahu k veřejnosti. Přestože žalobkyně není orgánem veřejné moci či subjektem, který by byl závislý na státním rozpočtu nebo za jehož závazky by stát přímo odpovídal, je třeba považovat veškerou její činnost za činnost sloužící zachování a rozvoji demokracie, svobody, právního státu a obecně přijímaného principu spravedlnosti. Každý vlastník televizního přijímače je pak nepochybně povinen k této důležité činnosti žalobkyně přispívat hrazením koncesionářského poplatku. Soud však neshledal důvod, pro který by si Česká televize měla za účelem vymáhání nezaplacených televizních poplatků obstarávat služby externích právníků (advokátů), a navyšovat tak náklady celého procesu vymáhání jdoucí k tíži dlužníka. Takový postup dle názoru soudu bezúčelně navyšuje náklady soudního řízení. Z výše vyložených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení, jako by žalobkyně nebyla zastoupena advokátem, a sice náklady na zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, a dále podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. paušální náhradu za dva úkony (návrh ve věci samé, výzva k plnění) ve výši 200 Kč (§ 2 odst. 1 cit. vyhlášky), celkem tedy 600 Kč. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.