CS · EN DE FR brzy

7 C 330/2021-62 — Okresní soud v Třebíči

ECLI: ECLI:CZ:OSTR:2022:7.C.330.2021.1
Datum: 2022-08-29
Předmět: zaplacení částky 9 600 Kč s příslušenstvím
Ustanovení: ["§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 2991 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 1810 z. č. 89/2012 Sb.", "§ z. č. 145/2010 Sb.", "§ 157 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 87 z. č. 257/2016 Sb.", "§ 1970 n
["bezdůvodné obohacení""postoupení pohledávky""příspěvek na bydlení""smlouva o úvěru"]
Čeho se rozhodnutí týká: Rozhodnutí se týká: zaplacení částky 9 600 Kč s příslušenstvím. Aplikuje: § 142 (99/1963 Sb.), § 2991 (89/2012 Sb.), § 1810 (89/2012 Sb.), § (145/2010 Sb.).
<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 9 600 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 17. 1. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná v zákonné lhůtě odpor. Následně vzala žalobkyně svoji žalobu zpět a řízení bylo co do částky 6 300 Kč včetně zákonného úroku z prodlení z této částky pravomocně zastaveno. 3. Soud usnesením ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 C 330/2021-22, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalované splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná. 4. Podáním ze dne 25. 4. 2022 doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že schopnost žalované splácet úvěr ověřovala její právní předchůdkyně, která úvěruschopnost žalované ověřovala v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a dále vypočetla rozdíl mezi doložitelnými příjmy žalované a jejími výdaji s odkazem na životní minimum. Příjem žalované činil za listopad 2016 částku 14 054 Kč. Svá tvrzení žalobkyně doložila kopií občanského průkazu žalované, kopií poštovní poukázky a kopií 6 oznámení o změně výše dávky sociální podpory vyplácené žalované. 5. K nařízenému jednání se dostavila pouze žalovaná, žalobkyně se prostřednictvím svého právního zástupce z účasti u jednání omluvila, avšak nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud proto věc projednal v její nepřítomnosti. K žádosti žalobkyně o odročení jednání, pro případ, že by soud žalobě nemohl v celém rozsahu vyhovět, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon (§ 41a odst. 2 o.s.ř.) 6. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla elektronickými prostředky na dálku dne 17. 1. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 7 500 Kč za poplatek ve výši 2 100 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 9 600 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána na den 16. 2. 2017. Z oznámení o postoupení pohledávky vyplývá, že pohledávka za žalovanou z uvedené smlouvy byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2021. Z kopie občanského průkazu žalované má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila totožnost žalované. Z kopie poštovní poukázky ze dne 8. 11. 2016 vyplývá, že žalovaná uvedeného dne obdržela od úřadu práce částku 14 054 Kč. Z oznámení o přiznání/změně výše dávky státní sociální podpory bylo zjištěno, že žalovaná pobírala v letech 2010, 2012 a 2016 přídavky na dítě, rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení. Z výpisů z účtu žalované u Poštovní spořitelny bylo zjištěno, že v roce 2017 uhradila na účet právní předchůdkyně žalobkyně celkem částku 7 700 Kč, v roce 2018 částku 2 500 Kč a v roce 2019 částku 1 500 Kč. <i>7. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> 8. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 7 500 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 9. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila soudu fakticky jediný relevantní doklad, a to kopii poštovní poukázky ze dne 8. 11. 2016, přičemž smlouva o úvěru byla uzavřena až dne 17. 1. 2017. Oznámení o přiznání, resp. změně výše dávky státní sociální podpory jsou podstatně staršího data. Žalobkyně soudu nepředložila doklady o tvrzených lustrací žalované ve veřejně dostupných registrech dlužníků ISIR, CEE a SOLUS, ani v dalších databázích (NRKI, BRKI). Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně byla soudem již před nařízením prvního jednání vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, nebylo jednání ve věci odročováno za účelem opětovného poučení žalobkyně, která se z účasti na prvním jednání omluvila. 10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 1. 2017 neplatná a žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalované právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. S ohledem na skutečnost, že žalovaná již právní předchůdkyni žalobkyně uhradila částku 11 700 Kč, přičemž jistina úvěru představující bezdůvodné obohacení činila pouze 7 500 Kč, je žaloba nedůvodná jako celek, a proto ji soud výrokem I. tohoto rozsudku zamítl. 11. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná a podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. by jí tak náležela plná náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná žádné náklady řízení nepožadovala, rozhodl soud tak, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků.

Citovaná ustanovení

§ (145/2010 Sb.)§ 87 (257/2016 Sb.)§ 1810 (89/2012 Sb.)§ 2395 (89/2012 Sb.)§ 2991 (89/2012 Sb.)§ 142 (99/1963 Sb.)§ 157 (99/1963 Sb.)§ 41a (99/1963 Sb.)
DomůŽivotní situaceŽivnostiOtázkyPrávní oblastiJudikaturaAnalýza dopisuVzory smluvCeníkMCP / APIWidget pro webyO násKontaktVOPGDPRReklamace

Provozuje Eucalypt 4 s.r.o., IČO 22103741, Jičínská 226/17, Praha 3 (kontakt). Zdroj dat: e-Sbírka / justice.cz (oficiální). Výklady generovány AI z textu zákona, orientační — nenahrazují radu advokáta.