7 C 34/2022-15 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 3 032 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu jízdného a přirážky k jízdnému za použití prostředku hromadné dopravy provozovaného právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno] podnik [územní celek], a.s.). V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). V rámci zjišťovaného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaný ve dnech 2. 5. 2019 a 30. 5. 2019 použil ke své přepravě dopravní prostředek provozovaný právní předchůdkyní žalobkyně, přičemž se však nemohl přepravcem pověřené osobě prokázat platným jízdním dokladem a doložit tím, že uhradil předepsané tarifní jízdné. Žalovanému tím vznikla povinnost uhradit nejen řádné jízdné v částce 2 x 16 Kč, ale i přirážku k jízdnému ve výši 2 x 1 500 Kč, tj. celkem 3 032 Kč. Žalovaný je s úhradou tohoto peněžitého plnění v prodlení a je tak kromě uvedené částky povinen žalobkyni uhradit i zákonný úrok z prodlení. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, ustanovení § 37 odst. 4, 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě v platném znění a dále podle ustanovení § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a otázku úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 téhož právního předpisu ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (ve znění platném ke dni podání žaloby) ve výši 2 x 200 Kč za dva poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé) a 1 x 100 Kč za jeden půlúkon právní služby (jednoduchá výzva k plnění), 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupkyně žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinna tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokátky žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.