7 C 149/2023-35 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným zdejšímu soudu dne 15. 3. 2023 domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž bude žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 27 030,38 Kč s příslušenstvím ve formě smluvních úroků a zákonných úroků z prodlení, nákladů na uplatnění pohledávky a smluvní pokuty z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], dále též jen„ [anonymizováno]“) a žalovanou dne 5. 10. 2020. Sjednaná výše úvěru činila 15 000 Kč. Žalovaná dosud na svůj dluh uhradila částku 4 249,99 Kč. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 11. 7. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně. Žalobkyně odkázala na právní úpravu platnou ke dni uzavření předmětné smlouvy s tím, že schopnost žalované řádně splácet úvěr byla posouzena na základě žalovanou vyplněné žádosti. Údaje byla přitom žalovaná povinna uvést pravdivě. Dle údajů uvedených žalovanou jí měsíčně zbývalo k úhradě dalších závazků 4 880 Kč, přičemž měsíční splátka poskytnutého úvěru činila pouze 1 992 Kč. I po odečtení této splátky by tak žalované dle jejích tvrzení mělo měsíčně zůstat 2 900 Kč k volné dispozici. Žalobkyně soudu předložila dohodu o změně pracovní smlouvy žalované, nájemní smlouvu a výplatní pásky. 3. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5. 10. 2020 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou k podpisu smlouvy, v níž se ECFS zavázala poskytnout žalované v hotovosti úvěr v celkové výši 15 000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 12 888 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 1 444 Kč, úplatu/úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek za výběr plateb v hotovosti přímo v bydlišti žalované ve výši 2 700 Kč. Žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet celkovou částku 27 888 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Ke smlouvě jsou přiloženy též standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 5. 10. 2020, které jsou podepsány žalovanou. 5. Z žádosti o úvěr ze dne 5. 10. 2020 vyplývá, že žalovaná uvedla, že je zaměstnána její příjem činí 18 399 Kč měsíčně. Náklady na bydlení vyčíslila žalovaná na 3 000 Kč měsíčně, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady na 6 320 Kč měsíčně, srážky ze mzdy, resp. výživné na částku 2 871 Kč měsíčně a splátky stávajících půjček na částku 1 328 Kč měsíčně. Žalovaná dále uvedla, že je rozvedená a má 1 dítě. 6. Z dohody o změně pracovní smlouvy bylo zjištěno, že pracovní poměr žalované ve Fakultní nemocnici Brno byl prodloužen do 31. 7. 2023. Z výplatních pásek žalované u tohoto zaměstnavatele za měsíce červen – srpen 2020 vyplývá, že její průměrný čistý měsíční příjem činil cca 15 500 Kč. 7. Z nájemní smlouvy bylo zjištěno, že žalovaná měla v období od 18. 12. 2019 do 31. 12. 2020, přičemž nájemné činilo 8 500 Kč měsíčně. 8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2022 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni, jak vyplývá z přílohy k této smlouvě. Dopisem ze dne 10. 11. 2022 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalované postoupení pohledávky na žalobkyni. 9. Předžalobní výzva byla žalované zaslána dne 1. 3. 2023. 10. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>13. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>14. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>15. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>16. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>17. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>18. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 19. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 15 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli p