7 C 166/2023-26 — Okresní soud v Třebíči

Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 25 896,78 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] uzavřené dne 27. 8. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným. Výše úvěru činila 20 000 Kč, žalovaný na svůj dluh dosud uhradil částku 5 389 Kč. V souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. neměli k tomuto postupu námitky. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 27. 8 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Výše úvěru činila 20 000 Kč a úroková sazba za poskytnutí úvěru byla sjednána ve výši 111,33 % ročně. Ve smlouvě je uveden bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Na tento účet byly dle potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady ze dne 30. 8. 2021 poskytnuty žalobkyní finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Dopisem ze dne 31. 3. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě částky 30 446,06 Kč ve lhůtě do 14. 4. 2022. Ostatní listinné důkazy předložené žalobkyní nebyly pro rozhodnutí soudu podstatné. Po právní stránce soud zbytek žalobou uplatněného nároku posoudil podle ust. § [číslo] a násl., § 580 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části, neboť smlouvu o úvěru shledává soud neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 580 o.z. Zde soud odkazuje na konstantní judikaturu v této oblasti, zejm. na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde se uvádí:„ V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce "spokojí" - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá "zhodnotit" běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soudu je z vlastní praxe známo, že průměrná úroková sazba v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepřevyšovala 10 % ročně, ve smlouvě však byl sjednán smluvní úrok ve výši 111,33 %, tj. více než 10ti násobný oproti běžným úrokovým sazbám u úvěrů tohoto typu. Takový úrok je dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 o. z. Vzhledem k tomu, že se jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru a toto ujednání nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (shodně též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 5. 2022, č. j. 17 C 355/2021-17, dostupný na internetových stránkách [webová adresa]), je smlouva o úvěru absolutně neplatná jako celek. S ohledem na podnikatelský záměr žalobkyně totiž nelze předpokládat, že by smlouvu se žalovaným uzavřela, pokud by byla úročena pouze obvyklou úrokovou sazbou. Námitka ohledně rizikovosti úvěru se zde uplatnit nemůže, neboť sama žalobkyně v průběhu řízení předložila řadu důkazů prokazujících úvěruschopnost žalovaného. Nebyl proto žádný rozumný důvod, proč by úroky ze smlouvy měly být sjednány ve výši mnohonásobně převyšující běžnou úrokovou sazbu. Otázku, proč žalovaný takto nevýhodnou smlouvu uzavřel soud neřešil, neboť rozpor smlouvy s dobrými mravy zkoumal z úřední povinnosti. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy vznikl žalobkyni nárok na zaplacení částky 14 611 Kč, která představuje rozdíl mezi poskytnutým úvěrem v částce 20 000 Kč a částkou 5 3 89 Kč, kterou žalovaný žalobkyni již uhradil. Ohledně částky uhrazené žalovaným vycházel soud z žalovaným nezpochybněného tvrzení žalobkyně. Soud proto žalobkyni přiznal proti žalovanému nárok na zaplacení částky 14 611 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 o.z. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný vůči žalobkyni ocitl v prodlení s úhradou částky 14 611 Kč, má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v dopise ze dne 31. 3. 2022, v němž mu byla stanovena lhůta k úhradě nejpozději do 14. 4. 2022. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve stanovené lhůtě dluh neuhradil, ocitl se ode dne 15. 4. 2022 vůči žalobkyni v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 14 611 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 15. 4. 2022 ve výši platné k uvedenému dni dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 1, 2 o.s.ř. V části, v níž bylo řízení zastaveno, byl procesně úspěšným účastníkem řízení žalovaný, neboť žalobce neuvedl důvod pro zpětvzetí žaloby. Stejně tak byl žalovaný úspěšný ohledně výroku III. tohoto rozsudku. Žalovaný tak byl převážně úspěšným účastníkem řízení. Po celou dobu řízení však byl nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.