7 C 215/2023-25 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 14 012,93 Kč s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného smluvního úroku a zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a smluvní pokuty ve výši 1 177,09 Kč z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 23. 8. 2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (EC [anonymizována dvě slova], dále též jen„ [anonymizováno]“) a žalovaným. Žalovaný na svůj dluh dosud uhradil pouze 2 000 Kč. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 18. 9. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Podle žalobkyně její právní předchůdkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr. Žalovaný byl povinen uvést zde pravdivé, úplné a správné údaje. S ohledem na výši úvěru (15 000 Kč) vyhodnotila ECFS žalovaného jako způsobilého úvěr splácet, neboť k úhradě případných závazků zbývalo žalovanému 11 417 Kč měsíčně. Výše měsíční splátky v případě projednávaného úvěru přitom činila 1 992 Kč. Žalovanému tak nadále zůstala částka 9 425 Kč měsíčně k volné dispozici. Žalobkyně svá tvrzení doložila dodatkem [číslo] k pracovní smlouvě, výplatními páskami žalovaného a printscreenem z mobilního bankovnictví. 3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 15. 11. 2023, k němuž se bez omluvy nedostavil žalovaný, žalobkyně a její právní zástupce se z účasti u jednání omluvili. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. 4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23. 8. 2021 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi ECFS jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovanou k podpisu smlouvy, v níž se ECFS zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti úvěr v celkové výši 15 000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 12 888 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 1 444 Kč, úplatu/úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek za výběr plateb v hotovosti v bydlišti žalovaného ve výši 2 700 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 27 888 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Ze žádosti o úvěr ze dne 23. 8. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán a jeho měsíční příjem činí 17 277 Kč. Výdaje na bydlení a energie činí 2 000 Kč měsíčně a výdaje na dopravu, jídlo a osobní potřeby činí 3 860 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že má vlastní bydlení, je svobodný a nemá žádné nezaopatřené děti. K žádosti doložil pracovní smlouvu a výplatní pásky. Z Dodatku č. 4 k pracovní smlouvě ze dne 1. 10. 2013 vyplývá, že žalovaný je zaměstnán u firmy [právnická osoba] Z výplatních pásek za měsíce květen a červenec 2021 bylo zjištěno, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil cca 17 400 Kč. Z printscreenu z mobilního bankovní žalobkyně vyplývá stejný údaj o výši příjmu žalovaného jako z výplatní pásky za červenec 2021 žalobkyně ze 9. 2. 2023 byl žalovaný informován o výši dlužné částky a dále o tom, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Lhůta k úhradě byla stanovena do 10ti dnů od doručení výzvy. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2023 včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky ECFS za žalovaným byla též součástí listin předložených žalobkyní. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě žalované pohledávky s tím, že dlužnou částku má uhradit nejpozději do 2. 6. 2023. Z lustrace v informačním systému zdejšího soudu bylo zjištěno, že již v roce 2020 žalovaný řádně nehradil své závazky, neboť vůči již byl zaplavaným v řízení o zaplacení částky 34 704 Kč s příslušenstvím a dále že v roce 2021 bylo proti žalovanému vedeno celkem 5 exekučních řízení. 6. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“). 7. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (ECFS) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 15 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovanému jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021. 8. V právě souzeném případě žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila soudu žádost o úvěr, z níž je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatek dokladů k ověření tvrzených majetkových poměrů žalovaného (zejm. doklady o výši měsíčních nákladů) a vycházela tak především z jeho tvrzení. Soudu přitom není zřejmé, proč žalobkyně neprovedla alespoň lustraci žalovaného ve veřejně dostupných registrech dlužníků (např. [příjmení], ISIR nebo [příjmení]), resp. proč o tom nepředložila soudu žádný doklad. Kdyby žalobkyně žalovaného před poskytnutím úvěru v těchto registrech lustrovala, zjistila by, že své závazky řádně nehradí. Žalobkyně byla přitom již soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, na což reagovala písemným podáním a k nařízenému jednání se nedostavila. 9. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] [anonymizována dvě slova]) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet, zejména když zcela rezignovala na ověření výdajových poměrů žalovaného a ověření jeho platební morálky ve veřejně dostupných registrech dlužníků. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 8. 2021 neplatná a žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. 10. Ze žalovaným nezpochybněných tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný dosud na svůj dluh uhradil částku 2 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 13 000 Kč, která představuje rozdíl mezi jistinou ve výši 15 000 Kč a částkou 2 000 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Ve vztahu k částce 13 000 Kč má pr