7 C 217/2023-23 — Okresní soud v Třebíči

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným ke zdejšímu soudu dne 3. 5. 2023 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 13 502 Kč z titulu dosud neuhrazené kupní ceny za dodávky elektřiny s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny [číslo] ze dne 8. 4. 2020. Soud za splnění předpokladů ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel z předložených listin v kontextu se skutkovými tvrzeními obsaženými v podané žalobě. Po jejich zhodnocení učinil následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi účastníky byla dne 8. 4. 2020 uzavřena Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítě nízkého napětí, na základě, které se žalobkyně zavázala dodávat žalované elektřinu pro potřeby domácnosti do odběrného místa na adrese [adresa žalované], a žalovaná se zavázala za odebranou elektřinu platit cenu stanovenou v platném ceníku žalobkyně. V období od 12. 6. 2021 do 14. 6. 2022 dodala žalobkyně žalované celkem 3 943 kWh elektřiny v ceně 23 521,35 Kč. Žalovaná však na zálohách uhradila žalobkyni pouze částku 11 350, a proto jí žalobkyně vyúčtovala fakturou [číslo] splatnou dne 7. 7. 2022 k úhradě částku 12 171 Kč. V období od 15. 6. 2022 do 30. 9. 2022 dodala žalobkyně žalované celkem 367 kWh elektřiny v ceně 2 844 Kč. Tuto částku žalobkyně žalované vyúčtovala fakturou [číslo] splatnou dne 21. 10. 2022. Do dne podání žaloby, však žalovaná žalobkyni vyfakturované částky neuhradila. Žalobkyně žalované zaslala dne 21. 4. 2023 předžalobní výzvu. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen„ o. z.“) a dále dle zákona č. 458/2000 Sb. (dále též jen„ EZ“), a ve vztahu k úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Podle § 28 odst. 2 písm. j) EZ zákazník je povinen uhradit dodavateli poslední instance dodávku elektřiny podle § 12a, a to od okamžiku zahájení této dodávky. V rozsahu tvrzeném žalobkyní žalovaná nesplnila svoji povinnost vyplývající z řádně uzavřené smlouvy mezi účastníky tím, že nezaplatila žalobkyni sjednanou cenu dodané elektřiny. Žalovaná se rovněž dnem následujícím po splatnosti shora uvedených daňových dokladu ocitla vůči žalobkyni v prodlení se splněním peněžitých závazků a žalobkyni proto dle § 1968 a § 1970 o. z. a žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení vedle plnění, přičemž žalobkyní požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalované. Soud proto žalobě ve věci samé včetně žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky jako důvodné vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalované ve splátkách. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 660 Kč a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 4 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. S ohledem na shora uvedené soud ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění a písemné podání soudu týkající se věci samé), 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.