7 C 231/2022-45 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 15 152,72 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o úvěru [číslo] uzavřené dne 31. 7. 2018 mezi žalobkyní a žalovaným. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 21. 10. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě dokladů o jeho příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a jeho prohlášení. Celkový čistý měsíční příjem žalovaného činil 22 000 Kč a jeho celkové měsíční náklady činily 4 810 Kč. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající se žalovaným, doporučil úvěr ke schválení. Dále bylo ověřeno, že žalovaný je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen. Svá tvrzení doložila žalobkyně kopií občanského průkazu žalovaného, hodnocením klienta, výpisem z nebankovního registru klientských informací (NRKI) výpisem z účtu žalovaného, potvrzením zaměstnavatele žalovaného, výpisem z registru SOLUS. 3. K jednání nařízenému na 30. 1. 2022 se bez omluvy nedostavil žalovaný. Soud proto za splnění. podmínek ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“) věc projednal v jeho nepřítomnosti. 4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru ze dne 31. 7. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč. Doba trvání úvěru byla sjednána na 18 měsíců a výše měsíční splátky činila 11 083 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 167,74% ročně. V bodě 6. smlouvy byly sjednány následky vyplývající z prodlení žalovaného, zejména se pak jedná o smluvní pokuty (body 6.1. a 6.5. smlouvy). V bodě 6.1. smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč pro případ, že se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, a to za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení. Zesplatnění úvěru způsobem sjednaným v této smlouvě již právo na žádnou další smluvní pokutu dle tohoto bodu nevzniká. Souhrn veškerých smluvních pokut, které je žalobkyně oprávněna takto požadovat, činí maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. V bodě 6.4 smlouvy bylo sjednáno, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. Novou jistinu úvěru je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále zde bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši dle bodu 6.7. části B) smlouvy z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5. smlouvy bylo ujednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči č. j. 13 C 56/2019-75 ze dne 27. 5. 2020 byla žalobkyni přiznána částka 123 153 Kč s příslušenstvím z titulu uvedené smlouvy. Jedná se přitom o rozsudek pro uznání. Žalovanému bylo dne 27. 11. 2018 zasláno oznámení o okamžitém zesplatnění úvěru a dne 26. 5. 2022 mu byla zaslána předžalobní upomínka vztahující se k aktuálně žalované částce. Totožnost žalovaného byla zjištěna z kopie jeho občanského průkazu. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že je zaměstnán u firmy [příjmení] [jméno], jeho čistý měsíční příjem činí 22 000 Kč, má vlastní bydlení a jeho měsíční výdaje činí celkem 4 810 Kč. Dle výpisu z NRKI ze dne 31. 7. 2018 vyplývá hodnota skóre žalovaného 16, což znamená negativní příznak (jeho smlouva je hodnocena jako špatná). Z výpisu z účtu žalovaného u České spořitelny vyplývá, že v období od července 2017 do července 2018 mu každý měsíc chodila na účet výplata od firmy [příjmení] [jméno] v průměrné výši okolo 21 000 Kč. Jedná o sjetinu dokládající pouze jednotlivé výplaty žalovaného za uvedené měsíce. Jeho výdaje zde uvedeny nejsou. Z potvrzení zaměstnavatele bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného činil za poslední 3 měsíce částku 22 637 Kč. Z výpisu z rejstříku SOLUS bylo zjištěno, že dni 31. 7. 2018 zde žalovaný neměl žádný záznam. Z výpisu z databáze České národní banky – ARAD bylo zjištěno, že v červenci 2018 činila průměrná úroková sazba u spotřebitelských úvěrů 8,72% ročně. 5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7. Podle § 2048 věty první o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.</i> <i>8. Podle ust. § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> 9. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná, neboť smlouvu o úvěru shledává soud neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle citovaného ust. § 580 o.z. Zde soud odkazuje na konstantní judikaturu v této oblasti, zejm. na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde se uvádí:„ V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce "spokojí" - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá "zhodnotit" běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ 10. Průměrná úroková sazba v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru činila 8,72% ročně, ve smlouvě však byl sjednán smluvní úrok ve výši 167,74%, tj. téměř 20ti násobný oproti běžným úrokovým sazbám. Takový úrok je dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 o. z. a hraničí s lichvou. Vzhledem k tomu, že se jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru a toto ujednání nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (shodně též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 5. 2022, č. j. 17 C 355/2021-17, dostupný na internetových stránkách www.justice.cz), je smlouva o úvěru absolutně neplatná jako celek. S ohledem na podnikatelský záměr žalobkyně totiž nelze předpokládat, že by smlouvu se žalovaným uzavřela, pokud by byla úročena pouze obvyklou úrokovou sazbou. Námitka ohledně rizikovosti úvěru se zde uplatnit nemůže, neboť sama žalobkyně v průběhu řízení předložila řadu důkazů prokazujících úvěruschopnost žalovaného, u kterého prakticky žádná míra rizika v době uzavření smlouvy dle provedených důkazů neexistovala. Nebyl proto žádný rozumný důvod, proč by úroky ze smlouvy měly být sjednány v astronomické výši. Otázku, proč žalovaný takto nevýhodnou smlouvu uzavřel soud neřešil, neboť rozpor smlouvy s dobrými mravy zkoumal z úřední povinnosti. 11. Smlouva o úvěru je navíc nevyvážená i celkově, když obsahuje celou řadu ujednání v neprospěch žalovaného jako slabší strany spotřebitelské smlouvy a prakticky žádná ujednání, která by znamenala možné sankce pro žalobkyni. Způsob sjednání smluvní pokuty, která je předmětem tohoto řízení považuje soud taktéž v rozporu s dobrými mravy, a tudíž za absolutně neplatné ujedn